www.PRYnCYPall.cz

POVĚST O LEGENDĚ SE ŠÍŘÍ V ÚSTNÍM PODÁNÍ

Elisabeth – květen 1974 – Jiří Chýlek, Rudolf Chýlek, Miloš Radimec

Na Zárubku v malém domku, tam vznikla v roce 1971 skupina Elisabeth.V rozhovoru si můžeme přečíst že nejdříve byl ale Lunetic.
O tom, že skupina Elisabeth je legenda Ostravské rockové scény, není žádných pochyb. Ale zájem medií tomu nenasvědčuje ani v dnešní době internetu. Funguje to jako za dob největší slávy Elisabeth, pověst o legendě se šíří v ústním podaním. www.pryncypall.cz je tu od toho, aby to napravil a přiblížil Vám tuto prahistorii ostravské hudební scény. Zajímá mě to samotného, jsem ročník 1959, o Elisabeth jsem slyšel jenom od starších kamarádů, mezi těma byl i Jiří Hon,můj trenér v basketbalu, znal jsem ho i tak protože bydlel v domě vedle mě, až včil po desátkách let se dozvídám že chodil s Milošem Radimcem na gympl. Rozhovor mi poskytnul Miloš Radimec, jeden ze členů Elisabeth a Hastru.Svojí výpověď napsal i Horror Jan Holuša.

Jiří Chýlek, Rudolf Chýlek, Miloš Radimec

1.Kdy vznikla skupina Elisabeth, kdo tam všechno hrál, určitě se měnila sestava.

Kapela vznikla v roce 1971 cca v květnu v obsazení Jiří (Dědek) Chýlek-kytara, Rudolf Chýlek-bicí, Miloš Radimec-baskytara, zpěv. Tehdy jsem končil v kapele Experience, o které se zmíním později u jiné otázky. Chtěl jsem založit novou kapelu podle svého obrazu, měl jsem v šuplíku vlasní věci a neměl jsem je kde realizovat. Jistý Zdeněk Bednář (přezdívka Urby) mi řekl o dvou bráších, kteří mají skupinu Lunetic, že to nestojí za moc, ale oni dva jsou perspektivní. Dali jsme si schůzku, padli si do oka a domluvili se na zkoušce. Výhodou jejich kapely bylo, že měli zkušebnu ve starém malém dřevěném kulturáčku „Na Jakubce“ na Zárubku, kde bydleli. Takže cvičit se dalo téměř pořád, což mohl tehdy málokdo. Řekli jsme si, že postavíme kapelu, která bude v Ostravě něco znamenat a podřídili jsme tomu téměř vše. A že budeme zkoušet pokud možno každý den, já zajistím repertoár, Rudolf bude organizovat stavbu aparatury a zkusíme sehnat nějakého technika, zvukaře, (už o prázdninách to byl Jiří Jaroš).Všichni jsme studovali, takže celé prázdniny jsme věnovali muzice. Nacvičili jsme repertoár a v říjnu jsme začali hrát v Permoníku na Černé Louce (dnešní klub Lennon) a to 3x týdně, takže jsme měli ideální příležitost se sehrát. Hodně kapel tehdy končilo díky tomu, že borci museli na vojnu. My jsme měli to štěstí, že Dědek měl modrou knížku, protože byl astmatik, Rudolf dělal hornickou průmku a upsal se šachtě a já jsem stále studoval, takže nic nehrozilo rozpadu, nebo přerušení.

2.Znáš osudy bývalých členů, kdo ještě hraje, já akorát vím že Horror hraje s Tebou v Hastru?

Osudy jsou smutné, Jirka Chýlek zemřel v roce 1992 ve svých 39 letech na náhlou mozkovou příhodu, a Rudolf si v roce 2005 z neznámých důvodů sáhl na život. Horror (Jan Holuša) mě zastupoval, když jsem byl na vojně v roce 1975-76, kdy se už kapela v původní sestavě rozpadla. Doposud spolu hrajeme v Hastru a budeme hrát, dokud udržíme v rukách kytary, jak pronesl Horror.

3.Dostal někdo z Elisabeth lano do první ligy nebo odešel hrát do baru na západ jak se to dělá dodnes?

V tom krátkém období existence kapely (1971-75) jsme byli v takovém laufu, že na podobné nabídky nikdo nereagoval., Nikdo neměl zájem se takto živit hudbou, vždy jsme muziku dělali pro radost a z fandovství.

Jiří Chýlek, Rudolf Chýlek, Miloš Radimec

4.Jaký byl repertoár Elisabeth, v případě vlastní tvorby kdo skládal a textoval.

Repertoár byl stavěný pro tříčlennou kapelu, kde jsou omezené možnosti barvy zvuku a je tam kromě zpěvu jen jeden melodický nástroj. Taky k tomu nebyly efekty a samply jako dnes. Proto byla muzika syrová a hodně rytmická. Skladby jsme hráli od Grand Funk Railroad, Roryho Gallaghera, UFO, MC5, Atomic Rooster a dalších. Vlastní věci jsem nosil z 90% já, samozřejmě že docházelo během zkoušek k drobným úpravám, kdy tvořili všichni. S texty to bylo podobné, až v závěru činnosti kapely jsme některé texty na převzaté věci dělali s Dědkem společně. Jirka mj. složil muziku na jednu krásnou věc – „Falešný hráč“, kterou hrajeme s Hastrem na jeho počest dodnes, takže ji můžete slyšet na koncertě.

5.Kde všude a jak často Elisabeth v Ostravě hráli, já jsem zaslechl Hošťálkovice.

Začali jsme hrát, jak jsem se už zmínil na Černé Louce, asi půl roku, než nás komunisti vyhmátli a zjistili, že propagujeme západní hudbu, a to se neslučovalo s jejich ideologií. Když už hrozil zákaz a my jsme se chtěli udržet, začal jsem dělat české texty na převzaté věci, aby to nevypadalo tak anglánsky. Leč bylo to marné. Ale díky alespoň za ten půlrok, kdy jsme se fakt sehráli, a když jsme pak vylezli na větších podiích, tak to bylo velmi dobré. Hráli jsme, kde se dalo, na večírcích středních škol (dokonce jednou v Domě železničářů v Praze), i dvakrát na VŠB, na různých karnevalech v okolí Ostravy, ve Vsetíně. Veliký karneval, kde snad bylo nejvíce lidí (asi 1.000) byl v Hošťálkové u Vsetína. V Hošťálkovicích jsme opravdu hráli několikrát, díky bratrům Řehovým, kteří přes tehdejší mládežnickou organizaci SSM se za nás zaručili a zajistili ve svém kulturáku jedny z nejlepších akcí. Je škoda, že mnozí „rockoví nadšenci“ posilnění alkoholem likvidovali po cestě domů ploty lidí ve vesnici. Došlo k zákazu činnosti na území města Ostravy, byli jsme dokonce na „černé listině Ostravy“ a museli jsme příležitosti k hraní hledat jinde. Azylem se nám na chvíli stala „Prajzská“, Lučina u Žermanic, Šenov, Bartovice, Orlová, Frýdek-Místek a už zmíněné Vsetínsko. Vzpomínám na jeden „podařený kšeft“ v Bruntále, v ruských kasárnách. Nevěřili jsme svým uším, když za námi někdo vlivný přišel a řekl, že si tam máme zahrát koncert. S obavami jsme tam jeli, Dědek už v autě začal něco o Sibiři, trestanecké uniformě a pracovních táborech. Nicméně jsme v ruské jídelně postavili aparaturu, za chvíli se nahrnuli vojáci s očima navrch hlavy. Začali jsme hrát ty nejpomalejší česky zpívané skladby a když jsme pak s ohníčky v očích odvážně zahráli od Grand Funk – Inside looking out, vyhrnul se odněkud důstojník s vysokou červenou čepicí a rozmáchlými gesty ukončil produkci. Tak rychle jsme ještě aparaturu nesložili a až za branou jsme si těžce oddychli a vzápětí byl důvod k ochutnání pravé ruské vodky.

6.Co na Vás říkal tehdejší komunistický režim, počátkem sedmdesátých let začínala normalizace, nebo už jsi hrál v roce 1968, kdy se to na chvilku uvolnilo? Co přehrávkové komise a zřizovatelé? Byl už tehdy Olda Matušínský v přehrávkové komisi? Přibliž mladším co to bylo, pro mnohé ta doba už je jako scifi literatura.

Něco jsem už naznačil v předchozí otázce. Byl to věčný boj, který se nedá srovnat s dnešními podmínkami. Táhlo za námi v tom vrcholném období hodně lidí a to se bolševikovi nelíbilo, takže nás zakazoval, kde se dalo.
Každá kapela, aby mohla legálně hrát, musela mít tzv. „přehrávky“. Šéfem ostravské přehrávkové komise byl, podle tvých dobrých informací, jistý „little big man“ Oldřich Matušínský. Byl hnán KV KSČ v Ostravě k tomu, aby zakazoval skupiny propagující hard rock a vůbec „vulgární“ západní kulturu. Přehrávky se sestávaly z teoretické části pro kapelníka (Dědek), které obsahovaly i otázky z politiky (velmi vtipně jsou tyto zážitky popsány v knize F.R.Čecha, jak putovali s Schelingrem po Rusku). Toto nebyl problém, protože Dědek dělal lidovou konzervatoř obor kytara a skladba, takže byl kovaný. Horší to bylo v praxi, kdy jsme museli zahrát skladby námi vybrané a jednu nebo dvě, které si vybrala komise, a předložit repertoár. Šidili jsme to, jak se dalo, dokonce se učili některé české „sračky“, abychom nevypadali tak moc rockově. Komise stejně nechápala tříčlenné složení, Dědkovu deku a pověst, která nás provázela. (Dnes mi to připomíná Černé barony – …len ta trúba jim chýba, len ta trúba…)

Miloš Radimec, Rudolf Chýlek, Jiří Chýlek

7.Pamatuješ si nějakou ještě starší kapelu v Ostravě, která by Vám byla vzorem.

Vzory jsme měli spíš za vysokým plotem v zahraničí. Vzpomínám si ale na konzervatoristy „Perpetuum“ s Honzou Volným, Ivanem Kožušníkem, Vláďou Krainou a Tomáškem na zpěv. Hráli výborně. Pak ještě o dost starší borci jako my – „Respect“. Hráli mnohem dříve než my a snažili se o hodně profesionální produkce. Kapel, které hrály veřejně tehdy zase tak moc nebylo a z těch, jež se mi líbily – např. „Strakaté máslo“ z Frýdku, skládající vlastní věci v undergroundovém pojetí, nebo „LSD“, kteří hráli taky ve třech, ale jen převzaté věci.

8.Jak to bylo s ozvučovací aparaturou a hráčským vybavením? Podle starých fotek koncertů Schelingera jsem si všiml že se hrálo bez odposlechů, bez této pomůcky si dnes někteří neprdnou.

S aparaturou byl veliký problém. Nebylo téměř možné se dostat ke kapitalistické aparatuře, byla hodně předražená a normálně nedostupná. Jirka Jaroš, náš technik, vyráběl zesilovače doma na koleně. U televize dokonce ručně vinul výkonová trafa, věnoval tomu skutečně hodně. Reprobedny jsme si vyrobili taky sami, jen jsme nakoupili reproduktory. Každé prázdniny jsem makal někde na brigádě, abych se nějak dostal k penězům, protože jsem pořád studoval. Peníze za hraní byly symbolické, za ty se špičková aparatura nedala koupit.
S těmi odposlechy máš plnou pravdu, žádné nebyly. Nehrálo se ani tak hlasitě jako dnes, takže se dalo leccos slyšet např. odrazem zvuku od protější stěny sálu.

9.Kdy jsi Ty Miloši začal z muzikou a v kterých kapelách jsi hrál, nebo nyní hraješ?

Začal jsem někdy v roce 1967 na gymplu s Honzou Schneidrem a Jirkou Honem na španělky a rádia. Hráli jsme Olympic a podobné věci. Pak jsme udělali kapelu na gymplu s Vládou Kratinou (dnes herec), který hrál na bicí, jedním výborným kytaristou ze Svinova a Petrem Wolowiecem na zpěv. Nemělo to však dlouhé trvání, Vladimír byl výborný, vzpomínám, jak napsal velmi pěkný text k vlastní písničce kytaristy během půl hodiny ve vedlejší místnosti vedle zkušebny, na požádání. Následovala kapela Saints už tehdy s Janem Horrorem Holušou, Tomášem Žůrkem a Věroslavem Wasserburgrem. Základní vojenská služba ostatních členů byla důvodem k přerušení činnosti. Pak jsem se seznámil se skvělým bubeníkem Víťou Hříbkem a se starým kamarádem Petrem Vaňkem jsme založili kapelu už jen ve třech a tam jsem začal z nouze zpívat u basy. Petr pak musel na vojnu a s Víťou jsme dostali lano k bývalému kytaristovi z „LSD“ Mirkovi Dostálovi („Josta“). Bylo to velmi plodné období, protože tam jsem začal ještě více zpívat a to hlavně poté co odešel výborný zpěvák Pavel Bajgar a my jsme měli pravidelná hraní v restauraci Gól na Bazalech. Hráli jsme hodně Hendrixe, boogie a blues. Kapela se jmenovala Experience.
No a pak jsme založili Elisabeth, o jehož začátcích jsem už psal.
Po Elisabeth to byl Hastr, pak chvilku nic, avšak kdo jednou propadne muzice, nedá mu to spát a najde si důvod hrát znovu. Tehdy jsem vykonával učitelské povolání a tam je o peníze velká nouze, rodina se rozrůstala a proto jsem přijal nabídku hrát chvíli v kavárně od Arnošta Gřegořicy (skupina Systém), abych si přivydělal. Každá zkušenost a chechtáky pro starého rockera dobrá, i tato. Epizoda skončila a posléze s bubeníkem Jirkou Staňkem, klávesákem Víťou Jiříkem a kytaristou Petrem Tesarčíkem jsme postavili kapelu Notabene. Hráli jsme úplnou všehochuť, od dechovek, populární hudby, rocku. Nebylo to vůbec špatné, i ty dechovky byly dobře zahrané a trochu jsem se, já hudební analfabet, byl přinucen naučit noty, protože ty basbombardony byly v notách, a tak jsem to přesně musel hrát. Hráli jsme v sezoně dost plesů a dokonce taneční kurzy a světe div se, že jsem si hraním vydělal mnohdy víc, než učitelováním. Tak to ti bolševici vedli a dnes to není s kantory jinak.
Po sametovce začal znovu Hastr na vyžádání fanoušků, nejdříve ve třech s Radomírem Stárkem a pak jsme přibrali Vítězslava Jiříka na klávesy a takto hrajeme dodnes.
Měli jsme ještě kapelu KLAN, ze které jsem měl velkou radost. A to proto, že snem každého muzikanta je hrát se svými dětmi. A to se mi splnilo! Syn Martin hrál na bicí, dcera Veronika na klávesy a zpívala, náš soused Láďa „Kinkes“ Kašuba na kytaru, a kromě několika převzatých skladeb hlavně od Zeppelínů jsme tvořili vlastní skladby už v tom progresivním hávu, což bylo velmi motivující.
Syn Martin už dnes nehraje, dcera Veronika působí ve velmi úspěšné kapele „Up!Great” (http://www.upgreat.cz/)
V roce 2008 nahradil kytarista Láďa „Kinkes“ Kašuba klávesáka Vítězslava Jiříka, a od září 2013 s námi hraje na bicí Martin „Čudla” Veruněk, který zároveň i zpívá, a je z Hlučína, odpadl tím problém s dojížděním Radomíra Stárka z Prahy.
Dva roky ještě hraji s kapelou Beatles Collection Band z Hlučína, kde jsem se vrátil ke kořenům.

10.Co Vám zůstalo po Elisabeth, máte nějaké fotky nebo audio nahrávky, které můžete poskytnout tomuto webu ?

Fotky samozřejmě mám, některé má i Horror. Splichtíme to dohromady a dáme ty stěžejní na web.
Nahrávky se bohužel nedochovaly, možná budou někde mezi lidmi. Vím, že byli nadšenci, kteří si koncerty nahrávali. Já jsem asi před rokem všechny staré pásky, včetně kotoučového magneťáku vyhodil. Netušil jsem, že o to bude někdo mít ještě zájem. Byl tam natočený celý koncert ve Vsetíně asi z roku 1973. Nahrávky byly samozřejmě velmi nekvalitní, nahrávalo se přímo na jeden mikrofon položený někde u zpěvové bedny a ostatní nástroje se daly akorát tušit.

11.Co říkáš současnému vývoji muziky a hlavně samplerům, kdy za kapelu hraje prakticky počítač ? Stala se jedna absurdní situace, přijela kapela z Prahy vybalila si v klubu aparát, a jejda zjistila že nemůže hrát, protože zapomněla disk, kde měla nahrané základy, nechala si zaplatit cesťák domluvila další termín a odjela.

Tak těm bych cesťák nezaplatil! Jsem zastáncem živého hraní, i když dnes samply používá hodně kapel, i ty které mám rád a na které chodím. (třeba u Krucipusku mi to ani nevadí) Současný vývoj muziky je fantastický, hodně pasu po progresivní hudbě, která není na tři akordy a kde se dají pod muzikou vytvářet obrazy a vize. Bohužel je to hudba pro méně než 10% populace, protože je náročná na poslech a musí se o ní přemýšlet, což se lidem nechce. A navíc jsou zkažení tím, co se produkuje ve sdělovacích prostředcích. Dnes je vše podřízeno penězům, poslouchatelnosti rádií a TV, od čehož se odvíjí jejich zisky. Naštěstí už vznikly hudební rádia televize i pro rockery, například Rádio Čas Rock nebo televize Rebel …

12.Hraješ v Hastru, popiš nám historií kapely, kolik se tam vystřídalo muzikantů. Já mám napsáno v poznámkách, že Hastr hrál na festivalu Rocková Ostrava v amfiteátru na Černé Louce v roce 1986, další rok tam získal cenu diváka. Zúčastnil se krajského Rockfestu 1989 a v roce 1988 na té samé přehlídce získal druhé místo a postoupil do Prahy. Zahrál si i v legendárním Žaláku v roce 1986.

Hastr začal po rozpadu Elisabeth a poté, co jsem přišel z vojny, někdy v roce 1977. Tehdy bylo složení – Jan Horror Holuša-kyt,zpěv, Petr Vaněk-kyt.zpěv, Tomáš Žůrek-bicí a Miloš Radimec-basa,zpěv. Název Hastr vznikl právě v tomto období. Cvičili jsme v ostravské radnici, ve věži, v malé místnosti u výtahu. Tomáš tam dělal údržbáře a jednou, když jsme zkoušeli, tak se odněkud ze spodního sálu k nám dostali výtahem opilí členové nějakého komunistického výboru, kteří tam měli ožíračku. A opilá členka strany po nás chtěla zahrát nějakou módní skladbu. Žůrek se zeptal, jestli nějaký hustle (foneticky „hastl“) nebo bump, což byly tehdejší módní styly. Soudružka odpověděla, že nejlepší bude nějaký ten hastr. A to zůstalo.
Pak nastaly změny v obsazení kapely, Tomáš přešel zpět na doprovodnou kytaru jako u Saints a za bicí zasedl Jan Tulej a muzika dostala nový impuls. Pak Tulej odešel a přišel Radomír Stárek. Začalo se více hrát, dělali jsme vlastní věci, některé hrajeme dodnes a vrcholné období nastalo příchodem klávesového mága Martina Jaroška. Takže ta špičková sestava a podle mého názoru nejlepší období Hastru bylo – Jan Holuša-kyt,zpěv, Radomír Stárek-bicí, Martin Jarošek-klávesy,zpěv, Miloš Radimec-basa,zpěv, Dušan Kuldásek-zvukař, Lumír Budínský-světla. Začali jsme dělat také Martinovy vlastní věci, mj. velmi náročné, dokonce jsme hráli dvě skladby od Rush, což byla velká odvaha. Toto období vyvrcholilo samostatným koncertem ve velkém sále na Černé Louce, které si pamatuje hodně lidí a když mě potkávají, hodně o tom mluví. Euforie skončila zároveň s Martinovým absolutoriem na Ostravské konzervatoři, odjel se živit hudbou do zahraničí a příležitostně v začátcích hrál s Radkem Pastrňákem. Radomír odešel hrát se skupinou Magma a pak profi k Heidi Janků a my jsme s Horrorem zkoušeli s exElisabeth Jiřím Chýlkem a Rosťou Kňurou. Tehdy, po tučném období jsem přestal vidět perspektivu, unavovalo mě stálé začínání a komunistické přehrávky, i když ta nostalgie hrát zase s Dědkem byla pěkná. Přestal jsem tedy na nějaký čas hrát, taky částečně z rodinných důvodů.

Elisabeth – s Horrorem + Jirka Jaroš (technik) a Aleš Staš (manažer)

Můj (Horror) příspěvek:

K předchozímu v podstatě nemám co dodat, Miloš má lepší paměť. Pouze to, že jsem si zahrál několik kšeftů ještě pod hlavičkou Elisabeth, když byl Miloš na vojně. To ještě bylo normálně ve trojko s Dědkem a Rudolfem (měl bych mít nějaké fotky z Orlové a z amfiku v Ostravě). Od té doby jsem byl s Dědkem v podstatě v denním styku. Dědek se pak nějakým způsobem vetřel do ostravského kulturáku (Kulturní dům VŽKG nebo tak nějak), kde začal hrát „čaje“ s kapelou E512 (což byl nějaký typ ruského kombajnu). Tím pádem jsem se tam začal motat i já. Kapela se později překřtila na ROTOR. Nejvýraznější období bylo asi v sestavě Dědek Chýlek – kytara, Milan Glonka – zpěv, akustika, Petr „Filipes“ Kozubek – bass, Pepa Dvořák – klávesy a Mirek Konvička – bicí. Později se kapela stala rytmickou sekcí tanečního orchestru dr. Rudolfa Sochora a jelikož byla snaha spojit rytmiku se Sochorovým ansámblem úplně, odešel Filipes, který nezvládl „taneční rytmy“. Asi v roce 1984 jsem to tedy zkusil já, jelikož jsem měl zkušenosti s plesovými „šramly“, se kterými jsem si příležitostně přivydělával. Nicméně jsem se dlouho u Sochora neohřál, ale semínko bylo zasazeno. Udělali jsme nový Hastr (Dědek a já – kytary, Jarda Lyčka – basa (se kterým jsem hrával ve skupině Pavla Klose HROM ), Péťa Herma a Rosťa Kňura. Kapela fungovala skvěle, protože všichni měli málo času, všechno bylo v notách a tak se to všichni naučili doma a na zkoušce (kulturák v Petřkovicích) se to jen sjelo a hurá do Blechy (místní hostinec, kde mimochodem vzniklo roku 1982 Jaroškovo Bratrstvo chmelové šišky). S touto sestavou jsem byl velmi spokojen, dokonce se nám podařilo vytvořit komponovaný program (tehdy to letělo) TV šok, který díky Milošovi, který dělal na ObKS Ostrava 1, jež bylo naším zřizovatelem, prošel, protože nám Miloš rovněž (úředně) schválil texty. Roku 1987 jsme byli druzí na Rockové Ostravě, o rok později jsme získali rovněž druhé místo a cenu diváků na RockFestu a zahráli jsme si v Praze. Díky Milanovi Kaplanovi jsme si jeli zahrát jako reprezentanti ČSSR na festival do Varny. No a pak přišel rok 1989, všichni začali podnikat a bylo po muzice. Já jsem se začal živit rovněž na své triko a muzika začala, až když se utečenec Radek Stárek vrátil z Německa a začaly nás svrbět prsty. Přibrali jsme Viťusa Jiříka. V roce 2008 nahradil kytarista Láďa „Kinkes“ Kašuba klávesáka Viťusa Jiříka, a od září 2013 s námi hraje na bicí Martin „Čudla” Veruněk, který zároveň i zpívá, a je z Hlučína, odpadl tím problém s dojížděním Radomíra Stárka z Prahy. A hrajem dodnes.

Za rozhovor děkuje Chico