Restaurace Šantal (dříve Schöntall)

Je čtvrtek 6. Září 2012 a my, co by PRYnCYPall.cz, máme domluvené interview se známým ostravským písničkářem a bluesmanem ve všech parametrech, Pepou Streichlem, na jeho domácím hřišti. Tím je restaurace Šantal v Ostravě-Vítkovicích, která ještě rok předtím se honosila svým původním německým názvem Schöntall, jistou dobu též útočištěm avantgardních umělců.

Vlastně celé toto vzniklo na základě jisté nevyjasněné otázky kolem Jirky Schmutze, kdy náhodou Chico řekl, že by to mohl vědět právě Pepa Streichl, načež jsme si přes facebook smluvili ono stekání s tím, že by nám mohl říci něco blíže, k jednomu, řekněme, že docela důležitému tématu.

„Tak kolem půl desáté, to půjdu od doktora, tak se stavím na pivko.“ Potvrdil Pepa, zhruba tři dny předtím, tuto schůzku.

Deset minut před domluveným termínem vystupujeme s Chicem z tramvaje číslo 3 na zastávce Stará ocelárna a kráčíme ještě malý kousek, ve směru jízdy, ke zmíněné restauraci.

„Támhle, Pepa už jde.“ povídá Chico, když přecházíme poslední z místních železničních přejezdů Vítkovické vlečky „ Zkus ho nenápadně vyfotit.“

Pepa Streichl s Frantou

Chvíli tedy čekám a jen co se Pepa objeví se svým kamarádem Frantou pořizuji adekvátní snímek zpívajícího umělce v důchodu, blížícího se ke vchodu restaurace ŠANTAL, nacházející se v lokalitě Ostrava-Vítkovice.

„Pánové dobrý den, Pepa říkal, že vás mám uvést, než ušmatlá. My tam totiž máme svůj vlastní stůl.“ povídá na přivítanou Franta.

Usedáme ke stolu a čekáme na příchod Pepy.

„Dnes to hoši bude poněkud ve smutném duchu,“ povídá Pepa, který zrovna přišel a pokračuje: „ Mně je totiž od včerejška trochu blbě a nevím proč, ale za to může tady ten chuj.“ dodává s úsměvem.

„Já se totiž potřebuji učit anglicky a cvičit na kytaru a on mne vždycky pod nějakou záminkou stáhné na pivo a slušnost je neodmítnout.“ ukončuje Pepa Streichl úvodní slovo před samotným interview.

Jak jsi se Pepo dostal k folku, co je první vystoupení před lidmi a kde to bylo?

Pepa Streichl: No to nevím už, kdy to bylo, ale asi v Lužné u Rakovníka na sjezdu hyppies, někdy tuším čevenec roku 1968. Byl to vlastně sjezd Hippies, tam se sedělo u ohně a hrálo se. Hrál tam i Třešňák i bratři Kormanové a tak různě. Takže to bylo vlastně vystoupení. Jedno se hrálo u ohně a druhé byli v kině v Lužné a tam se to Hippies nějak rozešlo, protože Eduard Hrubeš to tehdy moderoval a potom i táta od Pergnerové (Terezy). Ten chtěl udělat Hippies pod hlavičkou tehdejší organizace SSM a tak se to rozpůlilo na dva tábory a tím pádem to celé skoro skončilo.

Když jsi bydlel v Praze, setkával ses tam s písničkáři?

Pepa Streichl: S písničkáři ano, ale spíše jako jen dívat se. Tedy jako, že jsem nehrál ještě přímo s nimi, jelikož Já jsem se pohyboval v takové partě, která spíše chodila na Primitives group a na bigbít. Prostě ti kluci v té partě, bylo nás asi tak 15, tak ti chodili na bigbít a Já jsem chodil s nimi. Ale vždycky se mi líbilo na Karlovém mostě a tak jsem tam chodil si něco poslechnout, ale v té Praze jak jsem byl, tak jsem spíše chodil na ty bigbíty.

Znal jsi ještě před emigrací Karla Kryla, on pobýval v Novém Jičíně a sem tam byl i v Ostravě?

Pepa Streichl: Ne, osobně jsem ho neznal. Znal jsem ho tehdy jako z rádia, z Houpačky, ale osobně ne. Věděl jsem ještě o něm, jak byl v Divadlo Waterloo, jak bylo kdysi na Černé Louce v Ostravě, ale nikdy jsem, ale nikdy jsem s ním před jeho emigraci nemluvil a nic.

Popiš nám Vídeň 1989 a setkání s Karlem Krylem… bylo to vlastně ještě v létě roku 1989 a spíše by nás zajímalo, jak jste se tam dostali, protože dostat se tehdy do Rakouska bylo dost těžký problem, že?

Pepa Streichl: No, Já jsem se tam dostal normálně, protože jsem to vyřizoval hned, ale normálně jsem měl pas. Já jsem měl totiž polský pas, bo jsem do Polska jezdil i na pas, bo jsem v Polsku měl i rodinu a tak jsme tam jezdili za rodinou do Polska na pas. Dcera je Polka, ta měla polský pas, dokonce. Takže Já jsem měl jejich pas a zažádal jsem o vízum, dostal jsem jej, ticho a nikomu jsem nic neříkal a Nohavica mezitím vyřízoval. Vím, že jsme dlouho nevěděli, jestli pojedou všichni stoprocentně, protože Nohavica ještě den předem neměl pas či spíše to vízum neměl ten den předem. Takže on to dostal na poslední chvíli a tak jsme jeli.

No, přejeli jsme hranice, byli jsme posraní. Jeli jsme mým Wartburgem a najednou jsme tam přijeli z takového šedého Československa a přijíždíme do Vídně a tam bylo předměstí. Najednou jsme viděli, před náma najednou bílé domy a z toho jednoho bílého domu zněla hudba, vyšlo z něho šest lidí, tři holky, tři kluci, všichni v bílém, zpívali si tam, v ruce flašku, naskočili si do otevřeného kabrioletu a jeli.

Ten kabriolet na křižovatce zastavil vedle nás, a teď my jsme jim od toho wartburgu žlutého, tedy taková nejasná žlutá barva a ten jeden rakušák říká:“ Schees (klišé).“ Kura, jsme se otočili a jeli jsme za nimi. My jsme přijížděli k ránu k tomu Brabencovi ( výtvarník Jan Brabenec), asi někdy v pět hodin ráno. Prostě svítalo a tak, taková romantika jak prase najednou.

A ten výtvarník tam na Spittelbergu, to je taková ulička, kde jsme i hráli, má i svou výstavní síň, tam dělá kůže a tak dále…

Tak k němu jsme šli, to ráno a on nás ubytoval v hotelu Admiral. Tam jsme šli dospat, probouzeli jsme se někdy kolem desáté anebo možná i později a najednou, koho nevidíme, Kryla, jak jde ze schodů. No a tam jsem ho viděl právě poprvé na živo a on tam spal tehdy taky v tom hotelu.

A předtím jste si třeba s Karlem Krylem telefonovali nebo tak?

Pepa Streichl: Ne, Kryl o mně do poslední chvíle vůbec nic nevěděl. Pak jsme se hodně, hodně skamarádili, ale do poslední chvíle o mně Kryl vůbec nevěděl nic. Kryl myslel…

První den, nic. Druhý den jsme šli do toho Nacht azylu. V tom Nacht azylu sedíme, Kryl vedle mě a se mnou se furt bavil tak úsečně, prostě jako moc ne, než došlo na hraní. Kryl zahrál, Nohavica zahrál, Kryl zahrál, Nohavica zahrál, Kryl zahrál, Nohavica zahrál a tam seděli i můj soused, tedy bývalý soused z Ostravy a on říká:“ Pepo, kurva, tož zahrej ty!“ a kryl říká.“On hraje taky?“ a jak jsem spustil na kytaru, tak on říká:“ To jsem nevěděl.“, takže byl z toho celý vyvalený. Potom dokonce v některých koncertech změnil to, jak tam zpívá, že toho Husáka serou ti písničkáři, tak potom tam někde na koncertě ke konci vecpal i moje jméno a tak. Bo on, do té doby mně neznal, ale od té chvíle se začal zajímat, začal chtít všechny ty moje nahrávky a tak, no a tam si mně zamiloval i ten Karel Moudry, který to natáčel a měl jsem tam písničku Kamila, kterou jsem tam hrál, na tom koncertě. No a on byl v té době shodně zamilovaný do Kamily a tak pokaždé ve svém vysílání na Svobodné Evropě pouštěl Kamilu a mi to pokaždé vynášelo 15 marek. Pokaždé, když jí hráli, tak jsem měl 15 marek.

A v té Vídni, konkrétně ten samotný koncert. To byl jenom jeden koncert, kolik tam asi bylo lidí a tam byli na něm většinou jenom samí Češi nebo jak?

Pepa Streichl: Jeden. Myslím, že tam byli většinou Češi. Němci spíše dělali techniku, jakože ta technika byla ze Svobodné Evropy. Ten Karel Moudrý tam přijel ještě s dvěma chlapy, kteří měli jako skoro svůj vysílací den. Takže Němci to zajišťovali, ale myslím, že většinou Češi tam byli, protože pochybuji, že by tam, kde se zpívalo česky, byli nějací ti Němci.

No a bylo to velké asi, ještě jednou tak velké jako tady a bylo tam pódium plné lidí. Pódium bylo plné lidí, byla tam hliněná podlaha, tomu se říkalo Divadlo Jury Stoyera a Jura Stoyer, to byl vídeňský komunista. Tak jsme tam hráli v jeho divadle.

Takže říkáš, že vlastně ta Vídeň v tom létě 1989 udělala dobrý dojem na tebe? Tedy vzpomínky máš na tu akci dobré?

Pepa Streichl: No, sem tam, co si pamatuji, protože Já už si nepamatuji třeba to, že jsme byli u Pavla Kohuta. Matně si vzpomínám, jako vím, že jsme s nim mluvili, ještě s Landovským a tak, ale že by jsme byli… No byli jsme na nějaké střeše, ale Já jsem byl tehdy z toho tak vyvalený, že vlastně ani nevím.

Tehdy to dokonce rádio Svobodná Evropa i vysílala, tam to asi byla událost?

Pepa Streichl: No, však my jsme jeli domů a když jsme odjížděli z hotelu,

S Eliškou nebo Věrkou…

tak jsem zavolal domů ženě z hotelu na telefon domů a říkal jsem jí:“ Tak vyjíždíme z Vídně.“ a ona říká:“ Taťko, právě vás hráli na Svobodné Evropě.“ No a Já říkám:“Jakto? Že ten Karel slíbil, že až budem doma.“ No a prý: „ Že teď hráli půlku koncertu a druhou půlku koncertu budou hrát dneska večer.“

No a teď jsme jeli na ty hranice a měli jsme strach jak prase, že nás potom nepustí domů.

No a jak už jste nebo jsi byl doma v Ostravě, tak byly nějaké ohlasy? Tedy lidi to jako věděli, ale jako jestli policie jestli se na vás potom začala nějak navážet?

Pepa Streichl: Na mně až za měsíc a půl po tom. To už bylo skoro před… tak nějak říjen až. To už bylo tak nějak ke konci října.

pokračování příště…

PRYnCYPall.cz :

Vzhledem k rozsáhlému rozhovoru, toto povídání, se známým ostravským písničkářem a bluesmannem tělem i duší,Pepou Streichlem, skládáme do několika částí.

Tuto úvodní zde dáváme i při příležitosti zítřejších Pepových 63. narozenin, které oslaví 8. Září a tímto mu přejeme zároveň hodně štěstí, hlavně pevné a dobré zdraví a ještě hodně jeho vyprodukované hudby.

Dálší části uvedeme průběžně.

Za PRYnCYPall.cz zdraví Chico a Mathi