www.PRYnCYPall.cz

Poslední den v červenci, jsme se sešli v hospůdce U Arnošta ve Frýdku-Místku, k jednomu rozhovoru s kapelou SLEPÍ KŘOVÁCI.

Možná, za normálních okolností by se dalo říct, že se mi ozval kamarád, zda bych s nimi nechtěl udělat rozhovor, že by je potřeboval na chvíli trochu zprofanovat, protože se jedná o zcela neznámou kapelu, ale myslím si, že za ten čas ona zase až tak úplně neznámá není. Neboť je znají všichni běžně z okolí akorát se možná s nimi moc nebaví anebo o nich moc nehovoří. Proč?
Každopádně jsem si řekl, že jistě to nebude problém a po pár zmatcích v termínech, jsme se nakonec domluvili.
O punk-crossoverové kapele Slepí křováci se již dá říct z minulosti tohle:
Slepí Křováci se začali „dávat do kupy“ někdy na konci roku 2000- přesněji řečeno, tedy dříve než vznikl jejich samotný název, než se ustálilo jejich personální složení a než začali tvořit hudbu, kterou bylo možné na jakési úrovni veřejně prezentovat. Toto stadium „hudební nečinnosti“ trvalo téměř rok.
Léta Páně 2001 se k hudebně laické trojici zakladatelských nadšenců Řepovi, Kamilovi a Bučovi přidala všeobecně hudebně vzdělaná a velkým muzikantským umem oplývající flétnistka Irena. S různými basáky jsme se v tomhle složení snažili odehrávat naše první veřejná vystoupení až do té doby, dokud se k nám nepřidal velice talentovaný, frýdecko-místecký basista zvaný Gřuch. Psalo se jaro roku 2002.

S příchodem nového člena nastalo v naší kapele období neúnavného, horlivého, hudebního tvoření a neutuchající produkce „hitovek“. Slepí Křováci, opojeni muzikantským chtíčem, počali vystupovat na nejrůznějších hudebních akcích všeho druhu nejen ve Frýdku – Místku, ale také už i v jeho blízkém okolí ( např. na třineckém Barockofestu, na rozmanitých vesnických zábavách…), s kapelami rozličných stylů a rozdílných národností.
Rok 2002 byl významný pak také tím, že jsme, laicky řečeno „na koleně“ a s velice omezenými technickými možnostmi, z našeho širokého repertoáru vybrali, a posléze i nahráli několik našich písní na medium zvané CD.

Bohužel, nevyhnutelně nastal smutný rok 2003. Smutný především proto, že se s koncem studií na střední škole objevily i první výrazné existenční problémy, které velice násilně a na dost dlouhou dobu, zasáhly naše hudební seskupení. Flétnistka Irena si už pro náročné studium na „vysoké“ nenašla na hraní čas a Gřuch rovněž tak. Toto markantní personální oslabení Slepé Křováky velmi zasáhlo a téměř jeden celý rok „hráli“ uzavřeni v útrobách své zkušebny.
Silné odhodlání však již zmíněnou zakládající trojici neodradilo a po dlouhé přestávce s veřejným vystupováním, ne však s tvorbou samotnou, začala koncem roku 2004, doplněna o nového basistu Johnyho Rudovouska, opět naplno fungovat a hrát kde se dalo – Ostrava, Olomouc, F-M a okolí, posléze také Praha, Opava… (kluby Stoun, Sokolík, Lennon, Stolárna, Ponorka, Tančírna, Boomerang, 13- náctka, Jet club, Sweetsen fest, Muzikantské žně, Festivaly pro Tibet…). Apely členů kapely, ale také sentimentální stesk po líbezných tónech zobcové flétny dokonce přiměly Řepu k tomu, že se tohoto nástroje nově ujal sám.
Za jistý úspěch tohoto „renesančního období“ by se s určitou mírou nadsázky dalo označit vítězství v soutěži frýdecko – místeckých amatérských kapel na podzim roku 2005. Tento „titul“ jsme úspěšně obhájili i v roce 2006 jen s tím rozdílem, že naše seskupení bylo čerstvě obohaceno o dalšího člena, violoncellistku Zuzku, se kterou jsme následně natočili, tentokráte ve studiu ASI, své druhé Demo. Jednou z posledních ukázkek z hudební tvorby Slepých Křováků je pak DEMO III, natočené v listopadu roku 2007 v ostravském studiu Barbarella, natočili jsme ale také další písně, které postupně přidáváme na stránky.
viz. http://www.muzikus.cz/slepi-krovaci/

a něco samozřejmě i z regionálního portálu:

http://www.infoportaly.cz/frydeckomistecko/frydek-mistek/695-kapela-slepi-krovaci

Mně osobně kapela SLEPÍ KŘOVÁCI přišla jakoby známá, jelikož jejich název mi utkvěl právě v oné době ze soutěže LÍHEŇ 2010, které jsem se tenkrát také zúčastnil, když jsem ještě hrál ve skupině LAURECIE, takže dění jsem sledoval.

Každopádně zda to, co se o této frýdecko-místecké skupině píše je založeno zcela na pravdě, bylo třeba zjistit a tak jsme se sešli v šest večer, abychom to probrali. Kupodivu se sešla i celá kapela a dokonce se tohtoto sezení zúčastnila i nová frýdecko-místecká star a celebrita René Souček i se svou chotí, kteří se přišli podívat, jak se celá věc vyvíjí a zároveň tak i úžitečně a příjemně strávit tento slunečný podvečer.

Vesměs hlavní slovo měl frontman Slepých Křováků David Jurečka , ale postupně se přidávali i ostatní členové kapely.

O názvu
Jak vlastně název Slepí Křováci doopravdy vznikl?
Slepí Křováci: Tak my jsme to říkali již párkrát. Jeden kamarád na gymplu (gymnázium) měl referát. Byl to referát od Jacka Londona, což byla nějaká knížka a hovořil tam o slepém křovákovi. A v podstatě, ten slepý křovák, to byl křovák, který snad seděl pod nějakým stromem a nám se to tenkrát dost zalíbilo a tak jsme si řekli: Slepý křovák, Slepí křováci, to by mohla být i docela prdel.A od té doby nám to zůstalo a to je k tomu asi tak všechno.
O albu Slepí Křováci … Prasátko a jiné bajky
CD jste vydali tak zhruba před rokem…
Slepí Křováci chvíli vzpomínali, počítali, tápali v paměti a nakonec…
Slepí Křováci: Před rokem? Myslím, že to bylo déle, v listopadu jsme jej křtili, takže to bylo rok a půl zpátky. Nechali jsme si udělal 500 kusů a CD nosiče se v dnešní době docela špatně prodávají, takže původně jsme měli takovou představu, že je budeme prodávat tak za 100,- anebo 150,- Kč, ale protože dnes je vůbec všeobecně problém prodat CD, takže jsme nakonec skončili u prodeje zhruba 50,- Kč za kus.
Pokud tedy ještě někdo dneska projeví zájem o CD Slepých křováků … a jiné bajky, tak prostě 50,-Kč a tím to pro nás hasne. Spíše nás těší to, že to vůbec ještě někdo kupuje, protože pořád jich máme dost, z těch pětiset kusů.
Prasátko – obal?
Slepí Křováci: Prasátko souvisí s jednou písni. Jednu píseň jsme totiž nazvali Prasátko, která původně byla tak trochu politický song, což je tak trochu kritika naších „ jakoby nejvyšších pánů“ a pak jsme u toho už zůstali a začali jsme většinou písně pojmenovávat po zvířatech. Tak se na vlastně kromě Prasátka na CD objevily ještě Kobyla, Koťátko, Moucha – i když je to sice hmyz, dále New vorvaň, Ovečka, Sokolík, Ženy…
No a tak jsme to potom nazvali CD Slepých Křováků jako Prasátko a jiné bajky.

Křest?
Slepí Křováci: Křest tedy probíhal ten původně zmíněný rok a půl zpátky, takže někdy v tom listopadu roku 2010 a probíhalo to právě tady ve Frýdku–Místku u Sokolíka, což je takový malý klub nebo divadélko a klub dohromady.
My jsme to zvolili schválně, protože jsme tam hráli ještě s Prouzou a navíc není to moc velké, takže se naskýtá šance to alespoň nějak zaplnit. Jako kmotr nám vlastně CD křtil Balder, Thomas de Balder.

Což je vlastně takový šílenec z Ostravy, který má nahrávací studio TdB, konkrétně v Ostravě-Martinově. U něho jsme to natočili a s ním jsme to i v podstatě vydávali a on nám to křtil. Políval nám to mimo jiné i on.
Další věc tedy, koncerty. Jak často hrajete, normálně, přes léto, festivaly a podobně a pak ještě, jestli máte za svou kariéru zaznamenané od těch typických začátků na amaterské klubové hudební scéně i nějaké úspěchy, které byste vyzdvihli?
Slepí Křováci: No, musíme přiznat, že my jsme ještě nikdy na žádném velkém festivalu nehráli. Jednak ono je tam často velký problém se tam dostat a my jsme prostě másla, takže jsme tam ani nedostali.
Nevím. Možná je to tím, že se buďto neumíme prosadit anebo se možná lidem nelíbí nás styl natolik, abychom hráli někde na nějakých vyhraněných festivalech. My už sice hrajeme delší dobu, ale myslíme si, že tak ty dva, tři roky je naše hudba již natolik použitelná, že bychom se nestyděli hrát i na nějakém větším festivalu. Je s tím trochu problém.
Tak dva roky zpátky, jsme ale měli docela úrodný rok, co se týkalo počtu koncertů a podařilo se nám prosadit na jedné soutěži LÍHEŇ, která probíhá současně jak v Havířově, tak i v Ostravě. Tam jsme vlastně hráli dvakrát po sobě. Poprvé se nám nepodařilo dostat dál. Podruhé se nám podařilo dostat se až na druhé místo. To jsme dostali i nějaké věcné ceny a bylo tam, že budeme hrát i na nějakých akcích jako je Štěrkovna v Hlučíně a ještě taky nějaké ty fesťáky tam byly, ale také jsme vyhráli i dovolenou do Itálie, tak jsme jeli na dovolenou. Zároveň však když jsme byli na té dovolené, tak v tom čase vyšel jeden koncert, tak z těch koncertů nakonec vlastně nebylo vůbec nic a my si mysleli, že nás to jako nějakým způsobem někam posune a posunulo nás to maximálně do Itálie a zpátky.

A to byl tenkrát docela dobrý rok, protože to jsme tenkrát ještě točili to CD a na tom CD jsme dělali hodně dlouho, protože my jsme byli takoví rozháraní, že nebyl čas. My jsme se scházeli jednou týdně a tak nějak tři měsíce asi trvalo točit to CD a měli jsme pocit, že se to někam posune. No, nakonec se to neposunulo nikam a ten další rok potom, byl úplně hrozný, takže my těch koncertů máme jako šafránu. Je to docela bída.
Když si člověk chce zahrát v klubu a je to daleko, tak je tam problém s propagací, protože většinou se ty kluby o to blbě starají. Když si chce člověk zahrát třeba v Praze, tak je tam 5 lidí, plakáty nejsou vyvěšené nikde. Když je to tady ( mysleli tím F-M), tak mi přijde, jako že to ty lidí ani chodit na koncerty nebaví, že jsou rozežraní, že si maximálně zajdou tady na Sweetsen, kde si zvykli neplatit. Každopádně Sweetsen je dobrá akce a vlastně je to tady ve městě taková největší akce.
Samozřejmě, že přes internet se nám tedy podařilo z jistit o vás pár věcí, ale jak je to vlastně ve vašem případě s tzv. médializací?
Slepí Křováci: Tak ono, co se týče rozhovorů, tak ono těch oficiálních nebylo moc. My jsme dělali jeden do rádia s Igorem Vašutem v pořadu Harenda, jeden do televize, to byla taková místní, Polarka či Severka anebo jak se vlastně jmenuje a jinak v podstatě už žádný, ne?…
Na Líhni… ještě na Líhni jsme vlastně dělali jeden rozhovor, takže bych řekl, že v podstatě dnes je to asi takový čtvrtý rozhovor, kdy se jako opravdu s námi někdo bavil. Tam vlastně Thomas de Balder měl takovou dohodu, že všechny ty kapely, které tam u něho nahrávaly, tak on je tam vlastně jakoby šoupnul.

Je to vlastně tak trochu propojená věc a to je jedině dobře, přitakával také příchozí René Souček, co by poslední dobou frýdecko-místecká celebrita.
Vývoj kapely, tam jste myslím byli ve větším obsazení, jak jsem se dočetl. Tak co byste tak k tomu ještě dodali?
Slepí Křováci: Původně jsme hráli v poněkud jiné sestavě. Nehrál s námi Johny, jako baskytarista. Tam hrál na baskytaru někdo úplně jiný. My jsme původně vznikli na gymnáziu, takže jsme byli vlastně taková gymplácká kapely plus Kamil ještě, který hrál na kytaru a s námi do třídy nechodil.
Pak přišla vysoká škola a najednou se to celé rozletělo. Basák odešel, odešla nám flétnistka a my jsme se pak dlouhou dobu babrali jenom ve zkušebně. Zhruba tak rok a půl.
A co byste tedy řekli k té tzv. krizi?
Slepí Křováci: No tak hlavně to bylo celé v prdeli, že jsme neměli basáka. Prostě jsme nevěděli, co máme dělat bez basáka a tak jsme se pořád hrabali ve zkušebně a dělali jsme nějaké ty věci. A my jsme si pak vzpomněli, že jednou s námi chtěl právě tady Johny jako něco zkusit a tehdy jsme si na něho vzpomněli a poslali jsme mu CD přes Bučova otce s tím, zda by to tedy jako nechtěl zkusit a on, že už jako prodal baskytaru, že už na to nehraje, že hraje na kytaru a takové ty prostě klasické kydy kolem toho a tak jsme ho přemluvili, zkusil to a teď s námi hraje a je to vlastně celkem šestý rok, co hrajeme v téhle sestavě.
Potom jsme tedy ještě v Sokolíku na jedné soutěži… Tenkrát tam probíhala nějaká soutěž, kterou jsme vyhráli a dostali jsme dokonce věcnou cenu 3000,- Kč a tam jsme potkali jednu holku, Zuzku ( Zuzana Jirglová), ona hrála na cello. My jsme se jí zeptali, zda by s námi nechtěla nějak zkusit hrát. Tak ona tedy přišla, zkusila a nám se to tehdy hodně líbilo, ten zvuk cella, ale měli jsme úplně jinou představu toho, co by tam hrála. Prostě s ní se trochu tady v tom docela složitě komunikovalo a nakonec to dopadlo tak, že s námi nakonec byla tři roky a rozhodla se pak, že tedy pojede do té Belgie, jak jsme se bavili před malou chvíli mezi rozhovorem, což nakonec možná trochu prospělo té naší sestavě, že jsme začali hrát ještě o trochu jinou hudbu. Když to tak vezmu, tak my jsme tím cellem byli trochu svázaní a znělo to prostě jinak.
No, někdy mi to přijde ta hudba a ty odchody členů, té či oné kapely podobné jako s fotbalem. Jako že je to v podstatě stejné, jako když týmu vyloučí hráče a tým v desíti se dokáže více stmelit a vybičovat k ještě lepšímu výkonu… tak obrazně řečeno… (snad zřejmě zapůsobilo silně motivující prostředí a pohledu na hrací plochu místního fotbalového stadiónu FC SLEZAN FRÝDEK-MÍSTEK, jenž jsme stále měli U Arnošta na očích)
Slepí Křováci: No my si myslíme, že u nás v tomhle tom případě to asi byla pravda. No, my si to tak myslíme sice, takže nemůžeme to stoprocentně tvrdit, ale asi to tak je. Tedy ne, že by Zuzka hrála špatně, ale ona prostě trošku nepochopila to, co jsme tam chtěli, no asi tak to nějak říct. Ona tam hrála preludia a my jsme chtěli, aby tam do toho řezala něco pořádného, ale ne, ona prostě hrála preludia. Nechceme to tak nějak říci, aby to jako nevyznělo špatně, ale asi možná bylo i pro nás lepší že nás Zuzka nakonec opustila, protože najednou ta hudba dostala takový břink.
Buča:No, kdybych měl být tak nějak objektivní, tak pravdou je, že některým lidem prostě najednou to cello tam chybí, ale zase na druhou stranu nám přibylo jakoby spoustu fanoušků jiných žánrů, které to zaujalo.

David: Trošku více to zhutnělo, protože my jsme přestali poslouchat to cello a začali jsme do toho trochu více řezat, takže to dostalo trochu drive a stála se z nás koncertová kapela, předtím to pořád bylo takové nemastné neslané, ale tím, že jsme do toho začali poněkud více řezat, tedy ne, že by to bylo kdo ví jak tvrdší, ale na živé koncerty se to hodí více, si myslíme.
Buča: No každopádně ta deska, to byl poslední počin se Zuzkou, protože ono to pak navazovalo na ten její odjezd, takže zvukově to bylo… jako nástup toho našeho jiného zvuku, tedy jak to tak nějak sledujeme.
René Souček: Ale na tom křtu už s váma nehrála, ne? (vstoupil do rozhovoru)
Buča: Na křtu CD již tedy vlastně Zuzka s námi nehrála.
David: No to vlastně celé bylo takové zvláštní, protože my jsme jako vydávali CD s cellem, spousta lidí přišla ještě na cello a cello už tam nehrálo. Takže to bylo takové s cellem bez cella.
Buča: No, každopádně ta deska byla s ní a vlastně udělala tam podstatnou část těch aranží, takže taky nám hodně za ten čas dodala.
A další CD?
Slepí Křováci: No až prodáme tuhle, až prostě vyprodáme všechny cédečka, tak možná začneme točit další (smích). Ale nutno podotknout, že jsme od té doby nahráli dva singly a teď nahráváme jakoby třetí. Teď sice nepracujeme na nějakém albu, ale pracujeme tak, že když máme ten pocit, že jsme vytvořili něco, co by stálo zaznamenat, tak to nějak zaznamenáme nějakým vhodným způsobem pro nás.
David: My se totiž strašně se vším strašně sereme. Děláme každou skladbu hrozně pomalu a fakt nám trvá i několik měsíců, než konečně doděláme tu konečnou verzi a ještě když už to prostě hrajeme rok dva, tak ještě pořád se to nějak pohybuje, jako že to ještě není pořád hotové, že to pořád člověk ještě může nějak dodělat.
Na jakém základě získáváte koncerty? Samozřejmě, když se někde objeví nějaká soutěž, tak se přihlásíte anebo jestli vám chodí i nějaké to pozvání i k stylově podobně hrajícím kapelám co by třeba jako support anebo tak nějak?
Slepí Křováci: No, osobně si myslíme, že v našem případě je tady tohle spíše kámen úrazu, protože my se vlastně stylově nehodíme, tedy mám ten pocit, skoro k žádné kapele. Je to vlastně takový, no punk, ono se nedá říct, zase až tak úplně punk, je to spíše takový nějaký zkřížený, on se nedá říct skoro crossover. Je tam spousta nějakých vlivů, ale když to člověk slyší, tak nevíš, ke komu bys nás přiřadil. Nepřijde mi, že by byla nějaká známější kapela, se kterou bychom si mohli zahrát, protože my k nim stylově nesedíme. My se poslední dobou třeba snažíme i o to, jako že uděláme třeba krok i někam, aby to alespoň trochu k někomu zapadlo, ale stejně se to potom zase nějak překulí tak, že uděláme zase něco, co zní zcela úplně stejně. Většinou si myslí všichni podle toho našeho názvu, že jsme nějací ortodoxní pankáči, protože ono je to trochu takový punkový název, i když vyloženě jako pankáči nejsme. Pravdou ale je, že když jsme byli naposledy v tom studiu, tak tam byl též jeden borec, který tedy nahrával a ten má rád takové country a ten říkal: No, to je takový správný punk. To je fakt punk, ty vole, to je fakt z punku.
No Já bych řekl, že je to spíše z Hard Core. Já bych to přiřadil k Hard Core – dodává René Souček.
Na chvíli se rozjela společná debata stylizující hudební žánr a diskuze o tom, zda jde v hudbě Slepých Křováků cítit více punku či hard core stylu, načež David dodává:
To je od té doby, co s náma hraje Johny totiž, Protože to je starý hardcorák.
A Johny dodává, že příští rok Slepí křováci hrají na festivalu Immortal Shadows, což je takový metalový festival v Kozlovicích a je dobře, že tam Slepé křováky dostal, protože to bude určitě zpestření.
David: Dneska punkové kapely, tedy ty ortodoxně punkové kapely to mají v tom směru o to jednodušší, že prostě ještě existují punkové festivaly a když hraješ prostě tenhle styl, tak máš určitou základnu fanoušků, protože ty se na ten festival můžeš dostat, protože hraješ přesně to, co oni tam chtějí poslouchat. Když hraješ trochu tvrdší hudbu, tak to už dneska trochu upadá, jako takoví ti italisti a podobně už jsou skoro na vymření, bych řekl. Prostě pořád asi platí to heslo: Punk not Death.
…a začal uvažovat nad tím, jak sestřelí dotěrnou vosu jenž začala nebezpečně kroužit kolem sklenic s pivem.
Buča: Ono to prostě funguje tak, že když máme nějakou příležitost si někde zahrát, tak to obvykle funguje přes nějakého známého a že máme někde nějaký ten kontakt.

Dneska, v době digitalizace a internetu fungují i různé soutěže, třeba nedávný ENVOL of MACADAM v kanadském Quebecu, kde vlastně nyní oslovili pořadatele i jiné země, jako třeba Koreu, Českou republiku a podobně. U nás se toho chytli právě provozovatelé webu bandzone.cz a soutěž proběhla internetovým způsobem, že kapely poslaly mp3 nahrávku, potom videoklip, fanoušci či lidé hlasovali a vítězné kapely se utkaly po dvaceti minutách na živo ve finále, kterého se zhostil právě skrze Euphory production klub Barrák v Ostravě. Co říkáte na ten styl hlasování?
Slepí Křováci: No v tom je právě taky ten zakopaný pes, že vše záleží na clickačkách a ty lidí jsou dneska už zdechlí i clickat a pokud je nějak nedonutíš, tak prostě ti clickat nebudou.
A na chvíli se vzhledem i Reného poslednímu zjištění o jeho songu, že ze skokana se během týdne stal propadák, protože oproti minulému týdnu, kdy zaznamenal 250 hlasů, následně získal pouze 170 se rozjela debata, kde se rozebírak potřebný počet clicknutí a úkonů člověka. Že když člověk potřebuje něco ze stahuj.cz či ulozto.cz, tak je nucen vyprodukovat nejméně tři až čtyři clicky a to mu líno není a tam kde stačí hlasovat jedním clickem, tak tam ani nehlasují.

Nutno tady podotknout, jen ryze pro informovanost obecenstva a fans různých kapel, že ony tzv. clickací soutěže jsou udělaný tak, že po určitém časovém intervalu někdy lze, dle opakování clicknout opakovaně po 20.ti minutách, 60.ti minutách, pokud hlasování není nastaveno jen na jedno clicknutí z jedné IP adresy a že v případě podpory je nutno se taktéž sem tam opakovaně vracet, což je spíše nakonec o zájmu či nezájmu lidí, jenž tráví více času poslední dobou u výpočetní techniky a internetových médii. (poznámka autora)
Slepí Křováci: Tak o tom Macadamu slyšíme poprvé vlastně. A ti, kteří tam postoupili od nás, ti spíše asi zpívají anglicky určitě, že?… No, to je možná taky naše nevýhoda, že spíše zpíváme česky.
Buča: No, možná bychom mohli něco časem zkusit ve francouzštině…(smích)
David:Víš co mne na tom vlastně štve? Že se mi ta čeština líbí v tom, že ty texty mohou být vlastně rozmanité. Kdežto v angličtině ne, tam to obvykle zní tvrdě a nikdo z nás není natolik brutální angličtinář, aby napsal nějaký smysluplný text v angličtině. Protože to co dneska zpívají ty kapely, jak to člověk poslouchá i v tom radiu, tak to jsou často texty jako o hovně v podstatě. Úplně o hovně a jako to zpívají všechny kapely furt to to samé. Protože oni mají pár slov, které se rýmují a furt je prodávají. Samozřejmě jde taky o to aranžma, když si s tím kapely pohrají, tak mají šanci to někam dostat, ale je fakt, že ta čeština… jsme prostě malá země. Fakt je, že kdybychom hráli někde v USA, tak si zahraješ někde ve Washingtonu a projedeš tisíc kilometrů a tisíc města máš prostě statisíce fanoušků, když se chytneš. U nás máš 10 miliónů lidí, tedy ještě když se dostaneš na Slovensko a zbytek ti nerozumí. Přijedeš do Polska a … poláci jsou sice takoví hodně otevření všemu, ale taky už ti nerozumí úplně a to je potom problém a slezsky začít? Kolikrát oni Poláci ani tomu našemu jazyku moc nerozumí. Čeština je prostě hodně složitá pro cizince, oni to sice poslouchají, ale oni tomu nerozumí a poslouchej něco, čemu nerozumíš. Tak to je trošku problém.

Buča: Tak my víceméně také nezpíváme o nějakých důležitých tématech. V podstatě my taky zpíváme vlastně o hovnu, ale má to tu výhodu, že si tam můžeme dovolit být vtipní a lidi to ocení.
Zapluli jsme trochu do typické problematiky české hudební scény, co světového srovnání týče. Poté pokládám typickou otázku, týkající se poslání či co by slepí křováci vzkázali svým fanoušků, či lidem všeobecně, na kterou byla reakce, že ač to lidi jistě zajímá, tak je to pěkně hnusná otázka, Johny po chvíli říká: „Mějte rádi křováky.“, ale kluci se shodli, že tuto otázku je nutno si pečlivě promyslet.
A tak tento time-out, jenž si Slepí Křováci vzali na rozmyšlenou, využívám k tomu, abych se zeptal jediného ženského zástupce tohoto sezení, Reného manželky Dany, jak ona by popsala či co by řekla na adresu Slepých křováků.
„ Tak co bych řekla…“ povídá paní Dana Součková „ No, dobří jsou, šlape jím to.“
Slepí Křováci: Tak jako musíme říct, že když jsme hráli třeba tady na Sweetsenu, tak lidi na nás přišli. Lidi už tady ve městě nějak vnímají naší kapelu, ale jakmile zajde za hranice města, tak jako by o nás nikdo nevěděl.
A opět se interview rozvinulo ve volný hovor o případném uplugged koncertu Slepých křováků, kapele Prouza a podobně.
Další otázka… videoklipy?
Slepí Křováci: Tak ono ve skutečnosti, hrajeme nyní daleko živěji než jaká je nahrávka na CD a ty klipy opravdu stojí za poslechnutí, protože vlastně ukazují čistě aktuální hudbu, jakou se prezentujeme.
Vlastně máme videoklipy celkem čtyři. Jeden se týká jedné staré věci, kterou tady vlastně není už třeba zmíňovat, ale z těch novějších máme klipy Atamani, Discotheque a Ženy.
Ženy, to je jediná píseň, která je na CD nosiči, ale jinak ty další dvě, to už se točilo, když jsme je vlastně dělali co by singly. Jeden klip jsme udělali takový studiový, protože Thomas de Balder kapele nabídl jako nahrání písně a klipu, takže ten klip o ničem nevypovídá. Pak máme tedy Diskotéku (Discotheque), což je v podstatě taková veselá písnička, kde si jako děláme srandu… původně to nebyl záměr, ale Balder je takový blázen, že vždycky člověka nakopne někam jinam, takže jsme nad tím začali trochu přemýšlet a udělali jsme si tam prdel z jednoho známého kolegy, takže ten text se zcela nevinně svrhnul k tomu, že si tam z něho děláme vyloženě prdel, protože on je hodně zprofanovaný v televizi a je to, asi hodně dobrý muzikant kdysi, ale dneska hraje totální sračky, tak jsme si z něho udělali srandu, protože všechno dělá jen kvůli penězům. No a v tom klipu jsme si zahráli právě na takové, jako by frajírky z vesnice, kteří v podstatě sbalí každou ženskou a jsou prostě frajeři a frajeří každý večer, když někam přijdou. No a měli jsme tam právě takové, nechci říct, staré ženské, ale v podstatě takové naše maminy by to mohly být a šly do toho s námi a odehrává se to jako na diskotéce a jsme tam jako my, čtyři frajeři a balíme tam prostě ty ženské a je tam velká zábava a zároveň si tam děláme srandu z toho moderního dnešního meanstreemu, který vlastě u nás, tedy hlavně u nás v České republice panoval.
No a Atamani, to je taková reflexe toho, jak to asi dneska chodí u kapel, které nejsou moc známé. A trochu si tam jako stěžujeme na to, že když dneska taková kapela někde zahraje, tak ti akorát dají jakoby jen chleba s párkem a tím to hasne a jeď domů. Tak to je asi to nejhlavnější téma videoklipu Atamani.
No a potom ta třetí píseň Ženy, to tady může popovídat Buča, protože on k tomu napsal ten text….
Načež dostává slovo právě Buča.
Buča: Ženy, protože jsou obsažené na tom CD, tak je to vlastně videoklip k tomu CD a asi jediný. Je to spíše taková lyrická píseň o ženách. No nicméně v tom studiu, jak říkal tady David a právě, že se to posunulo někam jinam, takže jsou tam takové, jakoby zvláštní narážky na ně, ale myslím si, že je to pořád v duchu takového škádlení ženské populace u nás. Tedy s tím, že si tam děláme srandu hlavně ze sebe, pokud jde o ten videoklip.
No, když už jsme u těch klipů, tak ještě taková otázka: jak nákladné jsou vaše klipy a jak se je snažíte dělat?
Slepí Křováci: Tak vesměs nízkonákladové jsou, bych řekl. Nejhorší je to stříhání, neboť my nejsme nijak technicky zběhlí v těchto programech, které jsou jako stříhací programy, ale ty klipy jsme točili většinou jako sami. Prostě s vlastní dopomocí, s kamerou, s nějakými kamarády, že nám to natočili, sestříhali, ale ty poslední dva, tři klipy jsme dělali právě s tím Thomasem de Balderem, protože on ty klipy i stříhá, což je podstatně jednodušší a on si za ten klip vezme…já nevím, tak dva a půl tisíce asi, více ne. On je totiž šílený, on je schopný to sestříhat prostě za jeden den a udělá klip. Takže vlastně minimální náklady, bych řekl.
Hráli jste před Slepými křováky ještě v nějakých jiných kapelách?
Slepí Křováci: No, jelikož jsme všichni byli velice mladí, tak vlastně každý hrál akorát tak doma na gauči nebo v pokojíku. Každý si tam drnkal na něco a vzniklo to vlastně opravdu tak, že jsme se dali do kupy tady jednou s Kamilem a tak jsme si drnkali na kytary a řekli jsme si: Tak si uděláme nějakou kapelu. Prostě ta, jak to většinou vzniká. A neměli jsme ani bubeníka, ani představu o tom, co budeme dělat, co budeme hrát, jak to bude vypadat a pak jsme přišli vlastně za Bučou, jestli by si nechtěl koupit bicí a nechtěl začít hrát na bicí. Takže my jsme vlastně začínali fakt jak nějací křováci, takže ten název kapely vznikl ještě dřív, než vznikla kapela samotná. My jsme se prostě jakoby z bahna tak plácali v tom, že jsme se začali učit hrát na nějaké nástroje a tak nějak postupně jsme se vyvíjeli a dávalo se to do kupy.
Buča: Tu kapelu vlastně asi vymyslel tady David s Kamilem a my jsme se pak tak nějak na to začali nabalovat. Prostě jako koule z bláta, když se valí a nalepuje se to na sebe.

Nějaký ten trapas či něco, na co se obvykle ptají i jiných, co byste vyzdvihli vy, jestli se vám něco stalo?
Slepí Křováci: Jako trapasy čistě, to nevím. Jako kdysi, kdysi dávno jsme měli problémy tady s Kamilem, protože on měl v sobě negativní energii a vždycky když byl pro nás nějaký významnější koncert. To neříkám, že by to z toho globálního hlediska bylo nějak významné, ale pro nás to byl významný koncert, tak se mu vždycky něco posralo. Buď se mu pokazila kytara anebo mu odešel nějaký efekt nebo cokoliv a kvůli němu třeba ty koncerty potom byly v prdeli, protože on třeba odešel z pódia, řekl jen: Mi to odešlo. a přestal hrát, ale jinak v poslední době nevím, už asi ne.
Akorát jsme zjistili, že nemůžeme hrát zhulení, že to je konec. Protože, když si zahulíme, tak každý hraje zcela úplně něco jiného. Nikdo neposlouchá toho druhého, každý si hraje to svoje jenom, ale to jsme naštěstí zjistili na zkoušce, to nebylo na koncertě. Takže od té doby, když hrajeme prostě veřejně, tak nehulíme. Takže maximálně panáčka na povzbuzení, ale hulení nikdy. Ale jinak trapasy, jako takové nejsou, spíše takové ty technické problémy a věci, bych řekl.
No a když už jsme u toho hulení, tak se ještě zeptám: Legalizace drog či respektive marihuány, co by i léčiva. Jaký máte na to názor?
Slepí Křováci: Jako nejsme sice až tak vědecky vzdělaní. Ale když to říkají doktoři a lidé a má to nějaké léčivé schopnosti, tak to určitě pomáhá. V podstatě mi přijde, že alkohol a chlast je na zcela stejné úrovni jako marihuána, protože je to droga jako každá jiná a myslím si, že když si lidí zahulí někde v hospodě, pár kamarádů, tak to není o nic horšího, než když se lidí opijí a ožerou do němoty. Podle nás je to úplně to samé. Ono je to prostě jen o člověku, jak se potom chová. Buď je agresivní anebo není, ale myslíme si, že v tom problém není.
Pokud se člověk umí chovat ve společnosti, tak podle nás marihuána není žádný nějaký celospolečenský problém. Jsou mnohem horší věci, které likvidují naší společnost, ale marihuána to není. Osobně si myslíme, že spousta lidí, kteří o tom rozhodují, zda zlegalizovat či ne, tak mají obrovské předsudky a nic o tom právě neví. A taky si myslíme, že v tom jsou dost velké peníze, protože marihuána, jelikož je zakázaná, tak je to spíše prodejní artikl a že z toho určité skupiny hodně profitují. A možná právě proto je to pořád nelegální, protože oni na tom vydělávají ty peníze.

Trochu jsme potom ještě polemizovali o tom, že kapela zase až tak nezařaditelná není, jak mimochodem o sobě tvrdí a že se dá najít spousta podobných skupin tohoto druhu, se kterými by mohla hrát společné koncerty. Trochu poslouchám a říkám ke kterým skupinám podobně hrající a tím směrem se vyvíjející je zařadit? napadjí mne kromě Prodigy třeba Cocote Minute a jiné, které jsem měl v poslední době možnost slyšet.

Asi bych se je nestyděl dát jako support před Wohnouty či dokonce v příštím roce před případné vystoupení U2 na letišti v Mošnově. Stylově by to myslím sedlo.

Rozhodně si myslím, že by nebylo na škodu je třeba v budoucnu vidět i na Coloursech či dalších jiných blízkých větších akcích, ale to už je zase věcí něčeho jiného a někoho jiného. Každopádně daleko to nemají a zase tak nároční nejsou.
Řekněme, že jim schází dobrý manager, ovšem při této otázce jsme narazili na to, že dneska každý by chtěl hned z fleku provizi 50 tisíc a ještě nic neudělat.
Myslím, že poněkud lidé jaksi zaměnili hodnoty a peníze převalcovaly vše podstatné.
Myslím si, že rozhodně navštívit koncert skupiny Slepí Křováci jistě stojí za to, konec konců dle jejích videoklipů si to můžete posoudit sami.

Večer se blíží k závěru a snad za ty tři hodiny sezení v našem improvizovaném pořadu Na slovíčku, bylo poznat, že i atmosféra U Arnošta poněkud změnila ráz a zničehonic se místo radia z reproduktorů místní hospůdky U Arnošta ozývaly songy Reného Součka, načež samotný interpret řekl:“ Aha, Souček, tak toho nemusím poslouchat.“ a pomalu jsme se tedy všichni postupně zvedali k odchodu, protože nám také jel již vlak na ostravu a vlastně již jsme všechno podstatné probrali.
Více z této akce si můžete prohlédnout i –> ZDE <–, v tomto přiloženém fotoreportu.
Tak zatím a přejme, ať se Slepým Křovákům hudebně daří. Myslím, že by byla věčná škoda této kvalitní hudby, aby končila někde mezi stokami zcela dalších běžných kapel, protože opravdu mají našlápnuto a hlavně až prodají všechny své CD, aby přišli s dalšími skvělými nekomerčně upravenými songy.
Rock On!

Mathi Basssnake

(Na interview a fotografiích se podíleli mimo Slepých Křováků v podání Davida, Buči, Johnyho a Kamila, také René Souček s manželkou Danou a jejich underdoorem.)