www.PRYnCYPall.cz

Samozřejmě, že to není již žádnou novinkou, ale před nějakým časem jsme zde při příležitosti odchodu legendární osobnosti ostravské rockové scény, Stanislava Hranického, do hudebního nebe jsme, zde zveřejnili jistou vzpomínku. Spíše jako poctu než jen informaci o tom, že zase někdo odešel a už jej nikdy neuvidíme. Tentokrát se opět táto situace děje a na věčný odpočinek se vydala další osobnost ostravské hudební scény – Pepa Streichl.

Sedím doma, píšu aniž by se mi původně chtělo, reportáž o vlastně posledním koncertu Pepy Streichla, aniž bych o tom věděl a když ji konečně dopíšu, tak se dozvím, že Pepa vlastně odešel. Navždy.

Z pohledu času proběhne po chvíli mediální kolotoč informující o tom, že tedy nás opustila zase nějaká hudební osobnost. Pročítám tedy ten sled Pepových životních peripetií, ať již nucených či nikoli a něco mne nenechává klidným. Nějak to prostě poslední dobou nemohu číst a vnímat takovým tím, poněkud povrchním informativním způsobem a tak si říkám, že také, až si to vše sedne a uklidní se, tak prostě věnuju Pepovi nějakou památku za naše, řekněme také informační médium, které ovšem na rozdíl od jiných má svého ducha a odvíjí se od jisté energie mnoha lidí, zainteresovaných ostravskou kulturou.

Něco jiného je mít k těmto věcem osobní přístup ovlivněn již za ten život spoustou odchodů hudebníků a muzikantů ať již známých a prosáklých přes média či  známých jinak, třeba při nějakém tom sezení v nějakém klubu, tančírně, baru, kavárně. Známými osobně. Něco jiného je ovšem sednout si a něco o tom psát a zmínit veřejně. Nejhorší prostě je a vždycky pro mne bylo donutit se k něčemu, kde mám pocit jisté povinnosti.

To, že Pepa pro mne ač neznal jsem ho osobně třeba tak dlouho, jako mnozí jiní je zas oproti jiným muzikantům něco více, se pokusím nastínit svými slovy nyní.

Dalo by se říct, že Pepu znám či vnímám od nějakého času v dětství, stejně jako mnoho dalších, dnes známých a řekněme slavných osobností ostravského života a samozřejmě, že hlavní roli v tom hrál můj otec, muzikant, a normální život v Ostravě.

Z dětství a raných let akorát pamatuji jisté útržky, kdy otec přijel domů z různých těch silvestrovských, plesových i jiných hraní a povídal: „Víš, kdo tam včera byl?“ „Ne, nevím …“ odpověděl jsem mu, načež začaly padat jména, jako bych si prohlížel seznam umělců v soutěži Zlatý slavík. Jinak později nebylo problém, pokud jsem zrovna Pepu chtěl vidět, zajít do nějakého lokálu, o kterém se vědělo, že jej často navštěvuje a párkrát jsme se míjeli třeba na Masarykovém náměstí, když šel zrovna z rozhlasu, televize, od Rady či Valdemara a Já do Lasa, hudebnin, Radio clubu a podobně. Hudebně jsem jej také vnímal, začínal jsem v šestnácti na kytaru, jezdil po těch písničkářských festivalech (, ne jako muzikant) a nějak jsem v té době žil folkem a písničkaři, asi jako každý mnohý podobný, kupoval si různé MC a LP nosiče tohoto žánru a nějak jsem pronikal do blues, taky vlastně jen díky Pepovi. Jiného bluesmana jsem totiž nějak ani pořádně neznal.

Pak šel čas a nějak, náhodou více jsem se sporadicky začal bavit s Pepou přes internet, konkrétně facebook. Přesněji to byl 30. říjen 2010 18:06 a spojila nás politika, kdy jsem dával na zeď nějaký ten příspěvek a Pepa mi napsal jako reakci: „A TOP 09 z 99,99999% banda zlodějů.“ Čímž mezi náma vznikla nějaká prvotní komunikace. „Jo souhlasím…ale kde se dneska nenajdou,že?“ tak nějak to začalo a sem tam jsme si poslali nějakou  tu zprávu, pro jistotu, jsem si celou komunikaci uložil do souboru po té, co jsem věděl, že už asi s Pepou, lidově řečeno, nikdy nepokecám. To jsem vlastně ani nějak nevěděl ještě, že se budu zabývat reporteřinou, právě pro tento server. Vlastně tak z dlouhé chvíle, původně.

„Teď není umění podnikat umění je vědět kde co vytunelovat. Prý nejdražší jsou informace. Takový smutný kolotoč.“ Pokračoval Pepa a Já dodal: „Opět souhlasím,dávno vím jak to je,ale neříkej mi Pepo,že to jsou umělci i když pravda, kdo umí ten umí. Ne mimochodem,ty politické strany u mně nesmíš brát moc vážně jediná je vážná a to KČ a zelení..a zbytek je v podstatě jak jsi říkal…v každé partaji se najdou krysy jež hltají,ale to je jen o tom jací jsou lidi.“.

Paradoxně, protože vždy jsem byl zastáncem toho, že umění a politika, či její vyznávači, zasahují do běžných životů lidí a snaží se určovat či nastolit nějaký jim vyhovující trend, prostě k sobě nikdy nepatřila, nepatřit a také by patřit neměla, což není jen z mé hlavy, za tento postoj může opět spousta různých muzikantů, kteří mi tuto pravdu či podstatu řekli a také i jiné události, kdy se umělec spojil s politikou a přeci, člověk by měl mít nějakou svou hrdost.

Sporadicky se tedy asi znám s Pepou stejnou dobu, jako Milan Kaplan, který dne 19.8.2013 ve velké obřadní síni Krematoria na Slezské Ostravě pronesl závěrečnou řeč, jenž se s Pepou znal osobně a daleko blíže. Nebudu zde dávat celou komunikaci, ale opět i Pepa mi potvrdil, že onen hudební a umělecký svět ve světle reflektorů  má i  své stinné stránky, ale o hudebním životě, pro mne nic nového ve skutečnosti, neboť poslední dobou jsem se s těmito věcmi, ještě za otcova života, setkával téměř minimálně dvakrát, třikrát do měsíce. Ale probírali jsme takové ty normální muzikantské problémy a starosti.

Daleko podstatnější mezník, byla další náhoda v souvislosti s kapelou CITRON a již činnosti zde, kde jsme se právě sháněli po nějakých těch „nejdražších informacích“ a někdo řekl, že by to mohl vědět právě Streichl a tak jsem využil toho, že si teda s Pepou sem tam píšu a požádal jsem ho, jestli by nám k tomu nemohl něco říct. Domluvili jsme to na 6.září 2012 v Restauraci Schönthal ve Vítkovicích. Od té doby jsme se s Pepou stýkali více i na základě, právě oněch přátelských vazeb.

Tak nějak v té době měl Pepa i své poslední dožité narozeniny a taky tak nějak, to ve mně probudilo múzu nebo něco… 8. září 2012 22:39 „Ahoj Pepo, Já jen, že jsem se tak zamyslel teď nad tím vším průběhem a tak. Trochu mne, řekněme, oslovila múza a nebo to byla čůza, ale napadlo mne tohle i s tím úmyslem, že pokud by se ti to líbilo a třeba bys to i přes tu jednoduchost nějak někdy upravil podle sebe, tak takový..ani nevím jestli je to text nebo něco… ale úmysl je ten, že jsem si tě představil a přišlo mi podle obrázku a někdy, jako vážně, že bys mohl být jako ten Diogénes někdy, což ono ve skutečnosti tím životem asi každý muzikant je… tak pokud by tě to nějak oslovilo a když ne, tak je to věnováno Tobě jen k těm Tvým narozeninám. Hudbu to nemá, protože ono to asi zase až tak pánu muzikantovi, jenž má za svůj život nějaký svůj vlastní styl asi nemá smysl dělat, ale zkoušel jsem to tak nějak od G. Tak hezký večer a vše nej. Martin

Diogénes blues (Pepovi Streichlovi jak ho tak vnímám): Na duši, na plících, v ostravských ulicích, těžký vzduch. Smutně či vesele, pomalu z postele Zas další den Ve Vítkovicích Dunění vlaků Okurky v láku, Šedý městský hnus. Kdo mne zas potká, Rum nebo vodka A tohle Diogénes blues. Špacírem na venku Oběd za stravenku Obyčejný vkus. Tam a zpátky Stejnými vrátky Zní tohle Diogénes blues Jen zlatá réva Ve staré almaře Ukrytá na dně duše. Almanach vzpomínek Prodávám kytaře Je toho nůše. Vím, život je pálivý A slaný jak olivy od středozemního moře. Jako je Martini Rozlité na džíny Uprostřed noční bouře. Po dvou či o hůlce Dáme si po půlce, Já, Franta a šlus Pak asi domů pudu A jak ten chlápek v sudu Zpívám si Diogénes blues Na duši, na plících, v ostravských ulicích, těžký vzduch. Smutně či vesele, Druhý den z postele Zas další den Ve Vítkovicích…“

„Dobré a kdo to napsal?“

„Já..včera ještě mne to tak napadlo, než jsem šel spát. Jinak jsem se chtěl ještě zeptat ohledně toho rozhovoru, tak tam, jak jsme se bavili o tom Folkovém kolotoči s tím Jarkem Nohavicou, jak tam ti novináři měli ten …psal jsem to foneticky jako …“ ( nechci se chlubit nyní, ale člověka potěší, když nějaká osobnost jeho umění ocení tím, že je to dobré, prostě a když to myslím řekne Pepa, tak to asi zas tak špatné nebude)

Hovořím zde, čistě jen za svou osobu, protože je logické že s ohledem na věk, třeba Chico a jiní… každý má v průběhu života s Pepou a lidmi kolem Pepy, své vlastní zážitky.

Pepa o nějaký čas později, z jara, rozjel v Schönthalu takový hudební komorní klub a takl samozřejmě nás bral i jako médium směrodatné a věrohodné i snad proto, že jsme nějak polevili od čistě rockových a bigbítových témat a věnovali jsme se i jiným žánrům. Ono stejně, bigbít poslouchá kde kdo, takže to je jedna z věcí, jenž lidi a vůbec celé to dění stejně sbližuje. Tedy kolikrát v hospodě u piva, lze říct, že ano.

Hudební klub Šantal, to je právě věc, kterou nám tu Pepa zanechal na starosti, má to svou myšlenku, svého ducha, stejně jako tyto stránky a věřím také, že v Šantalu o Pepovi padne ještě nejedno slovo.

Jak tenhle nekrolog uzavřít?

Nikdy mne neužilo na nějaké smuteční řeči a také můj život se stal více společenským a veřejným nežli osobním a soukromým. Nikdy mne také neužilo na nějaké se pitvání ve věcech spojených s totalitním režimem, protože každý žil a dělal věci, které udělat musel, aby docílil třeba toho, co chtěl. Také se říká, že o mrtvých jenom v dobrém. Tak nevím, jak to myslela jiná, daleko preferovanější média, když se dala do praní Pepova života. Spíše jde o to, jako vzpomínku pokračovat ve věcech, Pepou rozehraných. Hovořili jsme také s Ivem o tom.

Poslední, co pro Pepu šlo v jistou chvíli ještě podniknout, bylo jít se s ním rozloučit při jeho posledním vystoupení.

Už od počátku bylo logické, že se nebude jednat o pohřební obřad obyčejného rázu, ale o další událost významnou.

Proč významnou? Snad proto, že se tam sejdou samé významné osobnosti za stejným účelem a tím celá událost na tom významu stoupá.

Tady bych jen dodal, že Pepa odešel se vší parádou a zaslouženým posledním aplausem za své životní vystoupení.

Poctou pro mne bylo i to, že jsem se mohl zúčastnit i závěrečné hostiny. Nějak jsem s tím ani nepočítal, než mi Ivo řekl, že tak nějak také s námi počítá, jako s přáteli. A jak to na trachtách chodí, kdo zažil asi ví.

Vlastně jsem ani nevěděl, jaký mám zvolit titulek pro tento článek, příspěvek anebo cokoli a možná bych nevolil žádný, byť dobrý titulek je právě tím, co upoutá pozornost čtenářů. Nejlépe nějaký skandální, lidé to chtěji a on ten program to bez toho titulku také nezveřejní či nepublikuje. Tak spíše trochu z toho musu jsem přemýšlel od té první chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že tedy Pepa už mezi námi nebude a z pocitu, že asi mám k tomu také něco a co říct, nad tím úvodním titulkem.

Myslím si, jak jsme se i potom bavili, že Pepa odešel spokojeně a tak nějak si v noci řekl, tak už mi tu svíci můžete zhasnout, 100 let u Rady jsem oslavil a vlastně: Kde jsem tak zhruba před léty začal, tak tam jsem i skončil.

Kdo Pepu znal, asi ví, jak by to bral. Samozřejmě, že cítíme s rodinou a nejbližšími přáteli,ale omluvte mne, ony ty řeči takového rázu se opravdu těžce píši a také vzpomínky a zážitky s nim a na něj, to je to, co v člověku asi dál zůstává a přetrvává. Čím více dobrých, tím jenom lépe.

Tímto bych se asi rozloučil s Pepou Streichlem, jenž nám vlastně také hodně přispěl a tak nějak jsme se stali nedílnou součástí toho všeobecného hudebního dění, bez ohledu na věci okolní.

Vlastně je dobře, že jsou věci, které, jak se říká člověka nechají živým i nadále a sem tam se můžeme vrátit k tomu, co tím vlastně básník, textař, hudební poeta chtěl říci, naznačit a podobně….viz. zrovna tady, právě. <–

Tak nevím jak kdo, ale tak si Pepu Streichela, ostravského bluesmana, budu pamatovat osobně Já, když jeho blues na živo již doznělo a jeho tvorba se zastavila a jistou pomyslnou štafetu přenesl na další lidi.

Martin

P.S.: Vlastně ani nevím, co a jak by si Pepa ve skutečnosti doopravdy přál, ono, vždycky už je to jenom dedukce či domněnka. Také jsem vlastně přislíbil, že na Pepu vzpomenu i přesto, že nikdy se nic slibovat nemá, protože sliby se často nedodrží, buď do toho něco vleze, člověk zapomene anebo není čas. Také obvykle se říká, že někteří odcházejí právě proto, aby udělali místo jiným, snad životní kolotoč. A písničku, od Pepy? Tu vlastně také nevím, ne, že bych zapomněl, on nám Pepa v uších díky Youtube a jeho skladbám na cd může znit věčně a asi by bylo těžké vybrat nějaké jeho blues, ale aby to nebylo jenom o pepovi, protože ono to nikdy vlastně nebylo až tak jenom o Pepovi… tak mne napadá, protože ono, každá píseň právě něco říká, je to takové poselství…

… tuž tak za mně.