www.PRYnCYPall.cz

Po delších domluvách, čas tomu chtěl, jsme se konečně sešli k rozhovoru s Frýdecko-Místeckým punk-folk písničkářem Jakubem Tichým, který, kdybych se jej zeptal, aby sebe nějak představil, tak by zřejmě začal:

„První použitelné vlastní písně jsem napsal v roce 2006 a některé z nich hraji dodnes (asi dvě). Poprvé jsem tyto skvosty polosoukromě předvedl někdy počátkem jara 2008. V průběhu téhož roku jsem je příležitostně hrával na různých opileckých seancích a u táborových ohňů. V říjnu 2008 jsem v GM Studiu v Jablunkově nahrál čtyři písně s vydatnou pomocí Petra Janáka (The Crooked Beats, Trailer Trash) a Martina Roženka (Ador Dorath), přičemž hlavní popud k tomu dal prvně jmenovaný, poněvadž sám z vlastní vůle bych se do takového bláznivého podniku nikdy nepustil.
 

První oficielní koncert jsem měl v lednu 2009 a může za to Dáša, slovenský hudebník a vydavatel, který figuruje v nepřehledném krdeli hudebních subjektů, které jsou bez výjimky nezapomenutelné. Hned v únoru jsem byl skrze tutéž persónu na třídenním slovenském turné, kde s námi hrál ještě Ondřej, čili Turoň (Líheň). Podobné turné, tentokrát české, jsme ve stejné sestavě, rozšířené o našeho přítele Buzzycata a pana Jakub Votoupala, absolvovali na přelomu dubna a května a další, opět slovenské, zase jen s Dášou na konci  srpna. Kromě toho jsem odehrál  kupu koncertů v kdejakých řiťích (viz níže), například U Arnošta s dvěma kapelami z Portorika. V květnu jsem svým vystoupením prvně oblažil milovníky hudby v Čechách. Během koncertů se až po dnes dějí všelijaké pikantérie a jejich kvalita je kolísavá. V červnu vyšla jedna má píseň na kompilaci Sweetsen Sampler 09. V listopadu jsem ve zkušebně kapely Prouza pod vedením Káji Maříka nahrál jednu novou, Vánoční píseň.
V lednu 2010 jsem hrál v Ostravě dokonce s Japonskou kapelou Anis Akis, ovšem naše vystoupení dělily dlouhé hodiny. V tomtéž měsíci jsem dokončil, s pomocí mnoha drahých přátel (P. Janák, M. Roženek, J. Votoupal, T. Gebauer), studiové album, jehož nahrávaní započalo v prosinci. V březnu bylo toto dílko, které dostalo název Tragédie… (viz zdroj jeho Inko o kapele na jeho profilu bandzone.cz)…

Jakub přišel a po chvíli jsme se přesunuli do poněkud tiššího zákoutí restaurace či hudebního klubu Stolárna ve Frýdku-Místku. Naštěstí bowlingová dráha nebyla obsazená a tak jsme u sklenice nefiltrovaného piva Kohut pokračovali v Jakubově hudební peripetii …

Ahoj Jakube, jsem rád, že jsme se mohli sejít v docela zajímavém prostředí a na začátek hned taková typická otázka na tvé hudební působení a jak dlouho vlastně hraješ a jestli jsi hrál i v jiných kapelách předtím?

Jakub Tichý: „ Jak dlouho hraji? No, první koncert jsem měl někdy v lednu 2009. Samozřejmě jsem hrál věci, které jsem psal už o něco dříve. Jenže dlouho to bylo v takovém tom typickém stylu: chceš kapelu, zakládáš, ale nemáš zkušebnu a nemáš na co hrát a jediné, co v podstatě děláš, je to, že sedíš v hospodě, piješ a pořád si říkáš, jak budeš mít kapelu, a ono se to kolikrát táhne i léta  Ale na podzim roku 2008 jsem nahrál takové malé čtyř-písničkové demo.

První. No a v tom lednu 2009 jsem měl ten první koncert. Ono, v podstatě, jsme ještě s jedním kamarádem zakládali kapelu už někdy v roce 2006, takže jsem začal něco psát a rozhodně jsem tenkrát nepřemýšlel nad nějakým sólovým vystupováním. K tomu nahrávání jsem se také dostal spíše jako slepý k houslím a pak jsem dostal nabídku ke koncertu, což jsem také těžce nesl a říkal jsem si: co tam budu dělat?, ale nakonec jsem tam na ten koncert přišel, když už mě na něj pozvali a pak už to tak nějak šlo samo. Nikdy jsem se nikde aktivně necpal, vždycky to nějak přišlo. Přesně takhle by se to nemělo dělat. A co se týká těch kapel, hrál jsem předtím v nějakých projektech, ale vždycky to byly kapely, které nikdy nevylezly ze zkušebny.“

Tak, další věc: Teď, docela nedávno, v květnu jsi vydal album s názvem Nic ze života, tak jak bys jej ohodnotil a co bys k němu řekl?

Jakub Tichý:  „ Vlastně, vyšlo po třech létech po tom prvním, čili druhé v řadě a jsem rád, že vyšlo právě teď. Tři roky mi vždycky přišly jako docela rozumný časový interval mezi deskami. Nemám rád, když někdo vydává desku každý rok, kdo to má pak pořád poslouchat – tři roky jsou tak akorát na to, aby člověk stihl něco napsat, vytřídit to nejlepší a nahrát. Hlavně jsem rád za to, že vůbec vyšlo, protože pokaždé dá spoustu práce všechno nějak logisticky ošetřit a to všechno kolem – nahrávky, hosté, nacvičit to, studio, řešit obal, fyzickou podobu toho nosiče, vyrábět ho. Strašná spousta práce kolem toho je a mně se to vždy hodně dlouho táhne. Začal jsem natáčet v únoru 2012 a v květnu 2013 jsem jej pokřtil. Pomalu a po malých kouscích. V podstatě to jsou písničky z roku 2010-2011, něco maličko z počátku roku 2012. Album vyšlo teď, ale nejmladší věc je třeba stará rok a půl. Už vcelku uleželý materiál. Takže současná tvorba se dá čekat kolem roku 2016 – to by mohlo být rozumné  Momentálně mám pocit úlevy, že mám vystaráno. Minimálně rok a půl si budu říkat, že v tomto směru nemusím dělat vůbec nic, než na mě zase začnou doléhat vlezlé myšlenky, že výhledově by se slušelo něco nahrát. Ono, vždycky je tu problém následnosti. Totiž, když už nějakou desku máš, tak hledáš, co bude na té další a jak se bude vztahovat k té první, jestli to bude stejné, jestli to bude navazovat – prostě otázka kontinuity. Samozřejmě nová deska lepší než ta předešlá. To si koneckonců myslí každý, že jeho nová deska je nejlepší, že je dobře udělaná… Jsem s tím konečným tvarem v podstatě spokojený.“

Kteří tvojí hosté tedy se na tom tvém cédečku podíleli?

Jakub Tichý: „ Začnu trochu ze široka. Čím dál více si postupem času uvědomuji, že když nemáš kapelu, hraješ sám, píšeš si všechno sám, tak jediné na co se můžeš spoléhat je autocenzura. Schází ti korektiv. Nikdo ti neřekne, zda je mu to zdá dobré nebo špatné. Což je problém, protože sám sobě nikdo vlastní věci objektivně neposoudí. Proto chci pracovat s lidmi, kteří se na ty písničky podívají ještě jinak, zvenčí a kteří celkovému duchu a aranžím dají něco navíc. Řekněme základní producentský dohled. Natáčel jsem už potřetí v GM STUDIU v Jablunkově, které vlastní Martin Roženek, klávesák z Ador Dorath, a to je právě člověk, se kterým se mi pracuje výborně a který je mi schopen poskytnout takovou tuhle supervizi . Prostě mi dokáže říct, že je něco na hovno anebo že by něco změnil, že by tam něco dal atd.

Samozřejmě, že konečné rozhodnutí je na mě, ale mám rád, když mi někdo řekne, co si myslí.

Myslím, že hodně muzikantů má problém s tím, že jim tyto věci naplno neřekne nikdo. Martin mi na desku nahrál i klávesy a pár dalších nástrojů a každopádně se mi s nim velmi dobře spolupracuje. Na desce hrají i další hosté. Na housle v několika písničkách můj příležitostný koncertní spoluhráč Jakub Votoupal z kapely LÍHeň. Hrál už ostatně i na první desce. Dále Vašek Holub z hukvaldské kapely Pokustone s trumpetou, to mě obzvláště těší. A taky Dušan Helštýn, spoluzakladatel kapely Prouza. S Dušanem jsme se už dávno bavili o tom, že bychom mohli spolu něco udělat a jsem rád, že to vyšlo. Navíc mám dojem, že on vlastně ani od té slavné druhé desky Prouzy Ve dne v noci z roku 1992 nic nenahrával. Takže na mojí desce nahrával po dvaceti letech. No a Petr Janák, to je poslední host, kterého nutně musím zmínit. Další spoluproducent. I s ním už jsem spolupracoval na první desce. Teď žije v Praze a má tam kapelu Trailer Trash, předtím hrál v The Crooked Beats. Nahrál většinu elektrických kytar a u některých písní jsme spolu řešili výslednou podobu aranží – jak to má vypadat a kudy to má jít. V podobných formách spolupráce chci rozhodně v budoucnu pokračovat. Myslím, že čím více hostů, tím lépe, alespoň v mém případě. V kapele, ve které je pět lidí, tak tam si to řeknete navzájem, kdežto když jsi sám, tak ti to neřekne nikdo “

A co děláš jinak, když zrovna nehraješ a nezabýváš se hudbou?

Jakub Tichý: „Chodím do práce, jako skoro každý  Samozřejmě chodím do hospody, čtu, dělám nějaké akademické věci, studuji pořád, jsem takový setrvalý student. Píšu, také nějaké prózy a věci kolem, občas se podílím na pořádání nějakého koncertu, nebo různých jiných událostí. Vlastně i pracuji v kultuře. No, nevím co bych k tomu víc řekl, to by se muselo načnout něco konkrétního “

A jak často tedy hraješ, vystupuješ a také, zda máš nějaké ty koncerty, jenž by sis vystavil, jak se říká spíše na horní plochu svého kredence a nějaké soutěže? 

Jakub Tichý:„Jak často hraju? V podstatě je to narázové. Já nedělám pro to nic, respektive konkrétně to vypadá tak, že sedím doma na zadku a čekám, kdy mě kdo někam pozve. Pravda, už jsem si říkal, že bych se mohl k tomu postavit i poněkud aktivněji, ale zatím se nestavím  Na druhé straně zase hraji dost často, tak 2x, 3x do měsíce je pro mě vlastně ideál. Mám také synáčka a spoustu jiných aktivit, takže 20-25 koncertů ročně mi stačí až nadhlavu. Ještě hrajeme s Kujóny a tak.

hlavu. Ještě hrajeme s Kujóny a tak.

Mno, i když, kdyby se to nějak rozvíjelo dobře, tak samozřejmě bych přežil i víc, že jo  Výjimečně máme takz nějaké kratší turné, často hráváme třeba s Dášou (Dáša fon Fľaša), pak máme taky nějaké vazby v Brně, prostě podobně postižení lidé, v Brně Buzycat, ten je původně z Martina, Samčo Brat dážďoviek od Košic, v severních Čechách je Tom 77 – prostě parta lidí, se kterými se občas vídáme, dohazujeme si koncerty a čas od časů děláme nějaké to společné turné. o a k té druhé části otázky. Vždy se rád setkám s lidmi, kterých si vážím nebo které mám rád. S některými je čest hrát. Vloni třeba s Garáží v Raškovicích. Také vloni na PROTIMLUVfestu jsem měl možnost se setkat s Mikolášem Chadimou, což je také osobnost, které si dost vážím. Jinak koncerty. Jo, každý rok tady pravidelně na Sweetsen festu, to je zase akce, kde je pro změnu největší publikum za celý rok, kde se na to dívá pár set lidí a kde je to prostě vždycky dobré. Určitě + jeden z vrcholů sezóny. No a pak jsou docela jiné, spíše nárazové akce, od kterých se nic nečeká a něco parádního se z nich vyklube. Co se týče soutěží, tak já opravdu nejsem soutěživý typ. Přihlásil jsem se všeho všudy do jediné soutěže, kterou letos pořádal Fullmoon – 1MAN2PLAY – a vybrali mne mezi pět nejlepších do nějakého finále na Žižkově. Hráli jsme ve StreetCulture, přenášelo to i rádio a hodnotili nás různí exóti jako Bonus a Kittchen, takže jsem nepřekvapivě nevyhrál. To byla tedy jediná má soutěž, věřím, že poslední. Myslím si, že nemá smysl v hudbě soutěžit napříč žánry.“

Další věc tedy, Jakube. Ty a inspirace k Tvé tvorbě a odkud ji bereš?

Jakub Tichý: „Fajn jsou cesty. Když jsem žil v Praze a jezdil jsem často mezi Prahou a Frýdkem-Místkem, tak jsem hodně psal ve vlaku. Dobrý je taky rytmus, chůze, protože chůze je rytmická, tak jako srdce je rytmické a sex je rytmický a vůbec. A hudba je rytmická. Prostě cestou. Cestou někam, ať už právě pěšky nebo nějakým vozidlem. Co se týká témat, tak ono to zní sice blbě a klišovitě, ale život. Když něco zažíváš, prožíváš, posloucháš. To ti asi řekne každý. U mne se to spíše týká mé osoby. Já píšu hlavně o sobě a mých přátelích  A jestli narážíš na takový ten pseudopesimismus, tak je to jistě způsob, jenž mi je vlastní, ale nevyvozoval bych z toho nějaké závěry “

Tedy další otázku bych volil, že na jevišti a vůbec svým pojetím, působíš právě jako člověk, ze kterého jde cítit nějaká deprese či jak jsi to nazval, takový pseudopesimismus, ale normálně jsi zcela úplně jiný… a pak také, dokážeš si ze sebe někdy udělat srandu?

Jakub Tichý: „No jasně, to je autoterapie, něco jako když se anonymní alkoholik léčí tím, že o sobě povídá těm ostatním. Hudba vždy měla ten terapeutický rozměr, klidně i autoterapeutický. Což je v podstatě odpověď, že jo…

V podstatě takový zkarikovaný vnitřní život – když to napíšeš, tak se toho vlastně zbavíš. A jestli si dokážu udělat ze sebe srandu? No, já doufám, že ano, že to jde i poznat. Já tedy nic moc vážného nepíšu, tedy možná, že už i ano, že některé nové věci, které na nové dece ještě ani nejsou, se snad dají považovat za vážnější. Dá se říct, že zvážňuji věkem. Zpočátku jsem spíše takovýma legráckami, až kreténinami, a teď už se občas, tedy věřím, že se něčeho alespoň trošičku i dotýkám “

Byl jsem právě nedávno ve Frýdecko-Místeckém Sokolíku svědkem Tvého vystoupení a vím, že interpret musí své vystoupení nějak pojmout, prodat. A já jsem zpozoroval u tebe i nějaké ty sklony k herectví i přesto, že jsi před vystoupením povídal, že obvykle býváš hodně nervózní a tak se chci zeptat, zda do toho vystoupení dáváš o něco více komediálnosti či herectví oproti nějaké přirozené formě prezentace?

Jakub Tichý:„ Abych to ještě upřesnil. Tedy, ne že bych jako měl strach, přeci jen mám už za sebou docela dost vystoupení, ale je to spíše takové to očekávání. Musíš to zahrát a odehrát a jsem vždycky rád, že mám klid a pokoj a úkol je splněn  Asi jsem v hudbě dost expresivní, což je možná nějak v rozporu s mou osobností aspoň jak to tak nějak mám, protože jinak to jako vnitřně nemám. Nejsem extrovert.

Dostal jsem se ke všemu neplánovaně a když už se nějak zmotivuji, tak se v té expresivitě cítím docela dobře, baví mě to, i když pravda, začátky bývaly rozpačité. Už jsem našel nějaké vzorce, formy, ve kterých funguji. Je to prostě už působ ventilace vlastního rozpoložení a podobně. Co se týká přímo herectví, tak jasně, každý člověk hraje , téměř celý život, až na nějaké krátké okamžiky vlastně hraješ pořád. Takže i hraní baví, protože život je z velké části hraní. Trochu jsem hrál i v nějakých videoklipech a tak. Teď zrovna s Degradací, v listopadu bude premiéra nového videoklipu kapely Degradace, ve kterém jsem obdržel malou roli. V předchozím klipu jsem jim hrál vlastně taky. Natočil jsem i něco sám za sebe a taky s Kujóny, tedy s duem, ve kterém také hraji. Jinak herecké zkušenosti žádné nemám. ale když hraješ hudbu, tak prostě hraješ – koncertní prezentaci atd. – mezi herectvím a hraním hudby žádná propast není. Jazyk to i koneckonců sám vyjadřuje. Když hraješ, hraješ, že jo “

 

Jak bys tedy nějak představil to duo Kujóni, ve kterém také hraješ?

Jakub Tichý: „ Tak tohle je spíše takový legrační projekt, i když nám tfunguje už takový třetí rok. Od léta 2010. Prostě mám kamaráda, dobrého kamaráda Ondřeje, který zpívá a hraje na kytaru v kapele LÍHeň a nějak jsme chtěli hrát spolu, tak jsme založili folkové duo. On je folkář, já v podstatě vůbec ne, což nám ale nebrání dělat takový nablblý dřevní folk

Spíše je to jen takový rekreační projekt, odehrajeme pár koncertů za rok. Dokonce jsme i nahráli dlouhohrající demo, někdy v roce 2011. Natočili jsme zatím jeden videoklip, teď jsme zase udělali pár nových věcí. Je to hlavně záminka, protože když už není čas se scházet s kamarády, tak je dobré si udělat hudební projekt. To ti dá dobré důvody “

Co chystáš výhledově?

Jakub Tichý: Jakub Tichý: „Výhledově chystám… Rád bych natočil ještě jeden videoklip, k současné desce, opět s Radoslavem Piekielnickim. Tedy už jsem sice začali, ale zatím jsme tomu moc nedali. Bych byl rád, pokud by se nám to do konce října podařilo dotáhnout. Rádi bychom točili i klip s Kujóny. To bych také rád přál ještě do konce roku stihnout. Jinak chci průběžně psát písničky, což se mi víceméně daří. Mám takový cíl, že když se zadaří napsat jedna slušná písnička za měsíc, tak je to v pořádku. To je takový můj ideální psací rytmus . Jinak trpím úzkostným pocitem, že jsem v autorské krizi a všeobecně za zenitem. No a teď, 16.-18. Října 2013 bude PROTIMLUV FEST 2013 v Ostravě, tak tam mám autorské čtení. Své první. Budu číst nějaké své prózy a na to se také hodně těším. Zahraju tam i pár písniček. Teď mám vydanou desku, takže mám zaseto a slušelo by se trochu sklízet “

Taková typická otázka, co bys vlastně tak chtěl říci od srdce či respektive, jak hodnotíš naší, třeba i politickou situaci v České republice a vůbec, tak všeobecné mínění, snad již proto, že právě často umělci a studenti jsou takovým tím strojem, jenž lidem pomoci své kreativní tvorby a energie vnuknou něco nového, předešlou a podobně respektive jak tu situaci cítíš, vnímáš, svým pohledem z toho politického vlivu na normální běžný život?

Jakub Tichý:  „Já si zase nemyslím, že by zase bylo až tak zle. Když někam vyjedu a to nemusíš jet někam daleko, můžeš si zajet na Ukrajinu, můžeš si zajet do Bulharska a vidíš tam babičky, jak si v chatrči z vlnitého plechu opékají kukuřici. Myslím si, že se máme velice dobře, když to srovnáš s většinou světa. Když se narodíš na 80ti% míst odlišných od České republiky, tak většinou je to horší, což samozřejmě není důvod něco nekritizovat. Jistěže to všechno stojí za hovno a samozřejmě jsou obrovské rezervy, ale na druhé straně bych zase nepřeceňoval vliv, který má politika na naše životy. Myslím si, že přiměřeně dobře a nějak kreativně a produktivně se můžeš mít skoro vždycky. Jinak jsem samozřejmě ze společenského vývoje frustrován. Jasně, co si taky jiného člověk může myslet, když to všechno vidí a čte, jak to všechno spěje do záhuby, ale takový pohled existoval vždycky. Sumerové to už psali klínovým písmem na hliněné tabulky. Je zbytečné ztrácet čas výkřiky, že všechno stojí za piču a že by se všichni měli pověsit hned venku na lucerně. Každý by měl začít kolem sebe. To také zní klišovitě, ale je to pravda. Politika nebo politická scéna je v podstatě obrazem národa, jako se vším všudy. Jestliže politici stojí za houby, tak je to jedině proto, že národ je na tom v podstatě stejně. Tady není na co nadávat. Spousta lidí má dojem, že všechno by bylo úžasné, kdyby nám to ti zlí politici nekazili. Kazíme si to všichni. Je to běžný sklon, obviňovat kdekoho, že zrovna on ti to tady kurví. Přitom si to kurvíme sami. Není to o žádných politicích.“

Jakub Tichý a třeba témata o lásce? Protože muzikant a pocity mají k sobě velice blízko, jelikož když skládáš nějakou věc a ty pocity pramení, jak se říká, z duše, tak to tam nějak je prostě…

Jakub Tichý: „ Tak láska je důležitá  Mluvil jsem o tom teď několikrát na koncertech – že v podstatě všechno je o lásce. Všechny písničky jsou o lásce. Říkal jsem třeba, že když napíšeš písničku o tom, že policajti jsou kokoti, tak je to zase nedostatek lásky, že jo. Láska je v podstatě téma přítomné latentně vždycky a všude. V podstatě, když se tady my dva bavíme o politice a společnosti, tak láska je v tom zase velice důležitý prvek, takže na písničkách o lásce neshledávám nic špatného. No, ale abych k tomu vydal nějaké oficiální stanovisko: Písňový text je vlastně primárně pocitová záležitost. Občas jako jsou výjimky, ale většinou je to prostě takto. Píseň je vždycky nějakým způsobem emocionálně zatížené, takže vždycky je tam nějaká podoba lásky přítomná. I když něco kritizuješ. Tady bych ani nějak nedělal žádnou velikou bariéru mezi písněmi o lásce a písněmi o čemkoli jiném. Písničku vždycky dělá osobní zkušenost. Někdy je to viditelné více, jindy méně. Osobně bych se už vyhnul takovým těm příliš přímočarým humoreskám.“

Tvůj pohled na propagaci hudby a hudebníků, profanaci, souboj mezi komerčností a nekomerčností a podobně a také otázka na téma OSA (Ochranný svaz autorů)?

Jakub Tichý: „ S OSA mám konkrétní zkušenost jenom tu, že pokaždé vyplňuji papír, že nejsem jejím členem a že si nepřeji být zastupován. Já netvrdím, že ten koncept je úplně marný, že něco jako ochrana autorských práv by nemělo existovat. Ale současná forma mi přijde velice nešťastná. Český autorský zákon, podle kterého se platí i z volné paměťové kapacity, to je úplný extrém. Tohle nelze tolerovat a už proto bych do takové organizace nevstupoval.

Chápu tu základní myšlenku, ale myslím, že to vyústění její je opravdu hodně tragické. K médiím… je celkem obtížné se nějak prosazovat, na druhou stranu lidé, co na to měli, se obvykle celkem prosadili, ale záleží to hodně na štěstí. Dnes už naštěstí máš spoustu možností sebeprezentace. Na druhé straně je celý svět je hudbou už natolik přehlcený, že nikdo nemá čas sledovat aspoň základní trendy, takže další věc je, jestli ti někdo vůbec bude věnovat pozornost. Kór, když tvoje tvorba není na první poslech tolik přístupná . Zase si myslím, že tohle nemá žádné kloudné řešení – myslím ty návrhy typu nařídit Radiožurnálu: tak a pouštějte tam odteďka všechny mladé kapely. Publikum najdeš anebo nenajdeš. Vždycky zůstane faktor náhody a štěstí. Nevěřím v žádná univerzální řešení.“

* * *

Tolik jsme povídali s Jakubem Tichým, kterému přejeme dostatečné a úspěšné hraní vedoucí k jeho vlastní spokojenosti a moc mu děkujeme za poskytnutý čas a rozhovor ze kterého si pár fotografií můžete prohlédnout případně zde.

Mathi Basssnake