www.PRYnCYPall.cz

Vratislav Brabenec

Jedna z nejuznávanějších tuzemských undergroundových kapel po nějaké době opět zavítala do ostravského klubu Barrák, kam dokázala nalákat velmi slušný počet lidí. Musím říct, že mě to až zahřálo na srdci. Inu, jde vidět, že lidé – i přes poměrně „zvláštní“ politické postoje, které je běžné v této oblasti zaujímat – stále nezapomínají.
Já upřímně doufám, že seskupení The Plastic People of the Universe není třeba nikomu dlouze představovat. Samozřejmě, dala by se najít spousta kapel, které byly ve své době hudebně o několik úrovní výše, ale troufám si tvrdit, že The Plastic People of the Universe byli, a samozřejmě stále jsou, jedním ze základních pilířů naší (nejen) hudební historie.
Pro někoho jsou podceňovaní, pro jiné zase ostudně přeceňovaní. Co jim ovšem nemůžeme upřít, je jejich významné postavení v historii našeho státu, co se alespoň jistých svědectví z dob normalizačních týče. Vedle Umělé hmoty, Aktualu, DG 307 nebo některých pozdějších Hlavsových projektů se tak jednalo o skupinu, která výrazně ovlivnila naši kulturní společnost, a co je hlavní; svým způsobem také postupně měnila pohled mnohých lidí na ni samotnou.

Ano, toto všechno byla historie. Mnozí si tedy mohou klást otázku, zdali má existence The Plastic People of the Universe (dále jen PPU) v dnešní době ještě smysl. Pokud si ji kladete i vy, vřele vám doporučuji si zajít na jejich živé vystoupení. Odpovědi se vám dostane takřka ihned.

Eva Turnová

To, že je současná sestava PPU založena na výborných muzikantech, je už dnes, mám pocit, nezpochybnitelné. Zatímco někteří pamětníci mohli jen kroutit hlavou nad kvalitami tohoto souboru v raných 70. letech, dnes je situace naprosto odlišná. Ať už jde o současné členy PPU, kteří byli součástí některé z nejstarších sestav (Vratislav Brabenec, Josef Janíček, Jiří Kabeš), anebo jejich mladší kolegy (Joe Karafiát, Jaroslav Kvasnička, a pak zejména výtečná baskytarista Eva Turnová), vždy se jedná o instrumentálně skvěle vybavené muzikanty, kteří snesou porovnání i s mnohdy velmi uznávanými zahraničními umělci. To je základ pro neobyčejný hudební zážitek, který už několik desetiletí PPU českému publiku zprostředkovávají.

Svůj neobyčejně dlouhý set kapela zahájila skladbou „Půlnoční myš“, při jejíž introdukci již pod pódiem nebylo téměř k hnutí. Během večera pak nejenže stihla přehrát své poslední řadové album z roku 2009, Maska za maskou, ale také do programu zařadila i spoustu svých starších, stěžejních skladeb, a to například z alb Hovězí porážka (namátkou „Kanárek“, „Moucha v ranním pivě“) nebo z již kultovní desky Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned („Jednou nohou“ či „Podivuhodný mandarin“). Co bylo také více než potěšující, bylo zapálení publika, jehož převážnou část tvořili skalní fanoušci zpívající si všechny klasické texty společně s kapelou.
Plastici hráli výborně, jako se to ostatně dalo čekat. A přestože už z takového Vratislava Brabence příliš energie nesrší, stále je jeho projev stejně expresívní a v kontextu s jistými historickými okolnostmi až ohromující. Jednotlivé výkony dalších členů pak byly velmi vyrovnané, ale dovolím si tvrdit, že mezi nimi mírně vyčnívala Eva Turnová, výborná baskytaristka, která se občas chopila i mikrofonu. Zajímavým zpestřením byla pak hra na theremin Jiřího Kabeše, který několikrát v setu k tomuto účelu odložil violu.

The Plastic People of the Universe ve mně vzbudili čirý údiv. Údiv nad tím, jak progresivní může vůbec kapela v mnoha aspektech být. The Plastic People of the Universe jsou legendami právem.

 Kristýna Trochtová