www.PRYnCYPall.cz

Tak nějak koncem roku se nám poštěstilo, že bychom mohli udělat interview s Vildou Čokem (Bypass, Pražský výběr), který nedávno rozjel svůj nový projekt Best Rock Čok. Z wikipedie jsme si jen na úvod propůjčili pár stručných informací:

Vilém Čok (narozen 7.září 1961, Mladá Boleslav) je český zpěvák, baskytarista a showman.

V roce 1978 založil pražské punkové trio Zikkurat, než v únoru 1981 uskutečnil svůj životní přestup do legendárního Pražského výběru. Po zákazu Pražského výběru v roce 1983 hrál se skupinou Moped. V roce 1986 zase začal koncertovat s Výběrem a byl hostujícím zpěvákem a baskytaristou skupiny Stromboli, kterou založil kytarista Výběru Michal Pavlíček (Vilém složil text a nazpíval píseň „Ó hory“). Na konci 80. let založil skupinu Nová Růže. Po jejím rozpadu vytvořil skupinu Delirium tremens.

V roce 2003 začal opět koncertovat Pražský výběr, než se definitivně rozpadl roku 2006. Dnes Vilém zpívá se svou novou skupinou ByPass.

Tedy, abychom si splnili jisté loňské resty, tak jsem neváhal a pokusil se Vildy zeptat, zda-li by to bylo možné. A Vilém ochotně souhlasil:

Mathi: Zdravím Tě Vildo, jsme hudební kulturní server zabývající se ostravskou historickou a současnou rockovou a i jinou hudební scénou PRYnCYPall.cz. Někdy při příležitosti tvého posledního vydaného alba jsme dostali i informaci, že pokud bychom chtěli s tebou udělat interview, tak že tě můžeme kontaktovat přes e-mail. Tímto bychom tě tedy rádi požádali o nějaké to vyjádření:

Obvykle začínáme někde od začátku, Tvé jméno je i přes působení v jiných Tvých kapelách, jako Nová růže, Bypass a nyní i Tvůj nový projekt Best Rock Čok, především neodmyslitelně spjato s českou legendou Pražský výběr. Někdy dávno jsem viděl film Pražákům, těm je hej. Nevím zda to bylo jediné zfilmování nějakých osudů této české kultovní kapely, ale vzpomínám si na jistou scénou, kde jsi, co by asi člověk, který se chce život čistě muzikou, skončil někde, co by barový muzikant. Na internetu jsem vyštrachal ohledně té doby tohle, viz. http://oficialnistranky.cz/vilem-cok/:

„V roce 1981 provedl Vilém svůj životní přestup, když vystřídal Ondřeje Soukupa, odchodšího za zlatem ke Karlu Gottovi, v kapele Pražský výběr. Tato kapela přinesla do našich hudebních archivů spoustu originálních písní a na naše podia a do tehdejší muziky vůbec novou image, jíž smetla nekompromisně k zemi zkostnatělé tradice a nalajnovala si vlastní revoluční cestu. Od samotného vzniku kapelu provázely skandály týkající se jak produkce kapely, tak její image. Pražský Výběr byla kapela obdivovaná publikem a nenáviděná tiskem a komunistickými příkazy a zákazy, které později, v roce 1983 způsobily dokonce i zákaz činnosti. Výběru však nikdo nevzal jejich zviditelnění na hudebním poli – jejich „Hrabě X“, „Na václavskym václaváku“, „Pražákům je hej“, „Zubatá“ či „Olda je přítel můj“ se staly kultovními „hymnami“ mládeže.“

Rád bych se tě tedy na úvod při této příležitosti zeptal, jak s odstupem času bys vlastně celou věc zhodnotil?

Vilém Čok: „ Výběr byla jedna z kapel, které byly v době komunistické perzekuce zakázané a to ve chvíli jejího největšího rozmachu. Shodou okolností to bylo po 2 letech mého působení v této „novovlnné“ skupině. Do PV jsem nastoupil v roce 1980 a v lednu 1983 přišel zákaz.
Dá se říct, že my jsme se postupem času vyprofilovali opravdu v kultovní kapelu a navíc naše popularita byla paradoxně umocněná právě tím zákazem. Problém nastal právě v době, kdy jsme byli znovu povolení,(už pod názvem Výběr) což bylo v roce 1986, protože tvorbou kterou jsme chtěli navázat, jsme se úplně netrefili do starého repertoáru. Bylo to svým způsobem logické, protože i v době zákazu se každý z nás dál hudebně rozvíjel. Takže z mého pohledu výběrovská dvojka byla méně sevřenější než jednička, která byla kompaktnější a všechny songy držely stylově při sobě. Paradoxně dvojka vyšla dřív. To je ta deska s průřezem hlavy ve které je šatník. Vydal jí Supraphon a vyšla dříve než jednička, která se uvolnila z trezoru až později a tu vydal Panton. Tedy, pokud bych to měl nějak shrnout, tak Výběr byl velmi „populární“ tím spíš, že jsme nikdy nebyli bolševická kapela, nikdy jsme se nepodřídili tlaku komunistů a vždycky jsme si šli svou cestou.“

 Tvůj hudební začátek, jak jsem se dočetl, se ovšem váže již někdy k roku 1978, kdy jsi ještě před Pražským výběrem založil pražské punkové trio Zikkurat. Co bys k tomu řekl a jaké vlastně byly punkové koncerty u nás v té době, wikipedie uvádí, že: „ Zikkurati byli opravdu velmi zvláštní výhonek české alternativní scény, často jejich skladby s vysokým podílem improvizace přesahovaly půlhodinovou stopáž. V letech 79-81 stále koncertovali, jejich koncerty se vyznačovaly divokostí a energičností, kolikrát dokázali zdemolovat celý sál.“ , což se asi kolikrát neobešlo bez následků, že?

Vilém Čok:“ Ano, Zikkurat existoval před Pražským výběrem i souběžně s ním…V době, kdy Ondřej Soukup (hrál baskytaru) odešel ke Karlu Gottovi a zcela náhodou Michael Kocáb s Jirkou Tomkem mně viděli na parníku Děvín hrát v Zikkuratu. Byl to takový polooficiální koncert, takže jsem právě tenkrát dostal od nich lano do Výběru a asi tak po půl roce různých přetahovacích excesů jsem jim na to lano kývl.

Co se týká Zikkuratu, ten byl na tu dobu, řekl bych, celkem progressivní kapela, protože jsme míchali prvky punku s vlastní tvorbou. Hráli jsme sice dost převzatých fláků např. od Damned, Sex Pistols atd, prostě od těch prvních punkových kapel, ale do toho jsme hráli i své vlastní věci. No a protože jsme byli dobří hráči, tak jsme hráčsky převálcovali všechny punkové kapely, které tenkrát s námi souběžně začaly hrát. Ta technika tenkrát byla pro nás dost důležitá.

Můj odchod ze Zikkuratu byl z velké části zapříčiněn silným komunikačním problémem, který vznikl mezi Jirkou Křivkou a zbytkem kapely. On byl dost komplikovaná osobnost a když se situace začala vyhrocovat a docházelo i na pěstní komunikaci, ztratil jsem víru v budoucnost této kapely. Co se týká divokosti a energičnosti koncertů Zikkuratu, tak tyto atributy tam samozřejmě byly taky. Nemyslím si, že by při naší produkci lidi přímo rozbíjeli sál, to tak nebylo, ale samozřejmě, že s postupem doby se za námi začali táhnout tvrdší fanoušci, protože Zikkurat byl naživo opravdu energická kapela. Takže se občas stalo, že se něco rozbilo, ale sál se zdemoloval co si pamatuju jen jednou…“

Je jasné, že v jedné kapele nelze hrát některé své věci a proto si muzikant založí i nějaké své vlastní tzv. boční kapely… Vlastně je jasné, že Pražský výběr byl  v létech 1983–1986 u nás zakázaný a pak prý se scházel jen sporadicky. Což asi možná tehdejšího hudebníka přeneslo na jinou vlnu, aby vůbec mohl plnit to poslání, které chtěl. Což asi znamenalo, že jste se všichni museli přeorientovat na jiný  hudební styl anebo jak to tehdy bylo?

Vilém Čok: „Dovol mi malý upřesnění. Plky o tom že je hudba poslání zásadně přecházím. Samozřejmě je to druh umění, ale rockeři se v tom vidí jinak. Je to vlastně obrovskej kus svobody, kterej je tak euforickej, že stojí za to, aby ho dělali nejen sociálně slabí kumštýři, ale i lidi co maj hodně peněz a přesto i ti se do hudby vracej a dále jí tvořej. To je právě hlavní důkaz hodnoty rockové hudby. Dále je několik hlavních důvodů, proč si vlastně interpreti zakládají boční projekty. Jeden důvod je samozřejmě skladatelský, když interpret nemůže uplatnit svůj potenciál ve  „své“ kapele, nebo když se v kapele začíná dít tzv. „ponorka“, což je vlastně druh averze.  To ale v případě Výběru nehrozilo, protože my jsme byli zakázaní, Pražský výběr nemohl veřejně koncertovat, tudíž jsme se tak často neviděli. Na to konto si právě tenkrát Michal Pavlíček založil kapelu Stromboli, protože se nevědělo, jestli Pražský výběr bude moci veřejně vystupovat. Já jsem ve Stromboli asi 2 roky hostoval a v případě znovuobnovení Výběru jsme vlastně všichni (i s bubeníkem – Klauda Kryšpín) přešli plynule do Výběru a Stromboli postupně zaniklo. Klauda ovšem těsně před revolucí emigroval a Výběr znovu přestal hrát.
V té době jsem se musel rychle rozhodnout: Buď čekat jako trubka, že se něco stane anebo začít dělat něco sám, což byl prvotní impuls k tomu, že jsem založil skupinu Nová Růže.“

Tady mne napadá, dodatečně, taková jedna specifická otázka (viz. ten film. z doby zákazu hraní Výběru), i spojená trochu s tím, že můj otec byl také muzikant a hrál hodně po barech, kavárnách a podobně, takže to celé prostředí vlastně od dítěte velmi dobře znám. Tedy konkrétně, tp tvé hraní po barech, taneční muzika a tak, dnes z pohledu koncertního umělce, šumařina. Jak jsi to prožíval a co ti to dalo, pokud si vzpomeneš?

Vilém Čok: „Hraní v barech byla pro mě obrovská škola. Naučil jsem se tam hrát univerzálně. Tedy cokoli a kdykoli, osvěžil si hraní z not. Mínusové body byla přílišná konzumace jakýchkoli alkoholických nápojů a tvrdá pracovní doba. Tomu žádný barový hráč neuteče.“

Zajímalo by mne, jak bys krátce chronologicky popsal tu mimovýběrovou cestu od Nové růže, tu si vlastně pamatuji z tehdejší televize a hit Anděl fantazie, až po Best Rock Čok?

Vilém Čok: „ Tak to jsem právě říkal, že Nová růže vznikla na popud odchodu druhého bubeníka Klaudy Kryšpína z Výběru v roce 1988. Nová růže měla velmi dobře našlápnuto, ale během 2 let její existence jsme měli několik lidských lapsusů a ty zapříčinili, že kapela ukončila svou činnost. Poslední hřeby do její rakve byla jednak má sólová deska Delirium tremens, na které jsem si uplatnil tvrdší songy, které NR hrát nemohla. Na to konto založil Ota Baláž BSP a bylo vymalováno. I přes to krátké působení NR jsme za sebou zanechali dvě dobré desky, přičemž ta druhá již měla jasně vytříbený názor. No a Delirium tremens se pak následně překlopila do mé sólové kariéry. Do ní šel se mnou Franta Hönnig z Nové růže (bicí).
Delírko trvalo přibližně 8 let. Ta doba mě silně vyčerpala a musel si na dva roky dát leháro. V roce 2002 jsem pak založil kapelu Vilém Čok & BYPASS, která trvá do teď. Na to konto jsem si založil i svůj label, kde vydávám své nahrávky, takže jsem naprosto nezávislý. Takže má cesta je sice dlouhá, ale není nějak fluktuační, co se týká střídání kapel…Mám rád, když je interpret zaměřen pokud možno jedním směrem a ten táhne. No a co se týká Best Rock Čok je to shrnutí mé 15.ti leté hudební dekády.Tento dvounosič jsem vydal v limitované edici 500 ks, kdy na cd je 23 tracků a na dvd live koncert a sekce klipů. Je to sběratelská edice která nebude reedována.“

Asi poslední otázka vztahující se ke kapele Pražský výběr.  Po jistých roztržkách v kapele se přeci jen nedávno uskutečnil jistý opětovný comeback, což zřejmě velice potěšilo spoustu fanoušků. Jeden z koncertu jste měli i u nás v Ostravě, konkrétně v porubské hale Sareza, jehož jsem měl také a nejenom já,  se tu čest zúčastnit. Tak jen taková krátká otázka, co bys k tomu comebacku vlastně řekl?

Vilém Čok: „Comeback. No, my jsme byli 7 let rozhádaní. Michael Kocáb to interpretoval tak, že Michal Pavlíček přestával mít čas na Výběr a proto musel pokračovat bez něj. Což byla sice pravda, ale nemělo se to řešit kapelou s názvem Pražský výběr2. To byla obrovská chyba a i většina fanoušků se postavila na naši stranu. V roce 2011 jsme si spolu sedli a ujasnili si, jak se každý z nás staví k této kapele. Tam jsme si uvědomili, že co bylo  bylo a že nechat umřít Pražský výběr by byl kardinální omyl. Tak jsme si plácli na to, že konec roku 2012 a rok 2013 budeme hrát a pak se uvidí co dál. Podle toho, jaká bude situace a jak budou reagovat fanoušci. Absolvovali jsme opravdu velké koncerty s mimořádnými ohlasy i s velkým nadšením fanoušků. Takže doufám, že Pražský výběr nezemře a znova začne hrát, ale v současné době, tedy pro rok 2014, máme pauzu.“

Když už jsme tedy u Ostravy, tedy našeho města. Tak asi není nic nového, že v Ostravě jsi byl mnohokrát. Konkrétně nedávno i s kapelou Bypass na jednom ze Slezskoostravských Rockfestů, pořádaném na Slezskoostravském hradě. Jak bys hodnotil Ostravu a ostravské publikum?

Vilém Čok: „Celá severní Morava má hodně rockové publikum. Čili i v Ostravě je rock velmi dobře přijímán.  Máme na Ostravsku čím dál víc fanoušků a v letošním roce se tam objevíme vícekrát. Tedy jako Vilém Čok & Bypass.“

A když jsme u publika vůbec, jak sleduješ  či ti připadá účast na koncertech v dnešní době. Přeci jen mi přišlo, že dříve lidé chodili na různé kulturní akce a koncerty častěji?

Vilém Čok: „Dříve lidé chodili na koncerty více proto, že za totality tady byla zeď a byl obrovský hlad po rockové muzice, ať byla tuzemská anebo v podstatě jakákoliv zahraniční. Teď je situace zcela jiná, kdy se hudební trh velmi rozšířil, protože se mezi nás dostávají desítky až stovky zahraničních kapel a zcela pochopitelně si lidi musí rozmyslet, za co zaplatí.“

Přeci jen s odstupem času, ať si to vezme každý  jak chce, tak roky jdou znát i když obvykle u muzikantů, to kolikrát tak nevypadá? A jak ty se vlastně udržuješ v té tzv. kondičce?

Vilém Čok: „Tak, já jsem to už říkal mnohokrát, snažím se prostě hýbat. Snažím se sportovat. Nejvíce dělám plavání a běh a kondičně házím nožema a chodím střílet. Dělám hlavně takové aktivity, při kterých mé tělo spaluje tuky. Pokud chci dělat rockovou muziku co nejdéle, tak musím omezit jak hulení, tak i chlast, protože jinak se tahle branže nedá dlouhodobě vydržet a typický muzikantský život by mne zničil. Takže s kouřením jsem sekl úplně a ohnivou vodu piju nárazově. Teď si dávám zrovna Ramadán, takže leden a únor nepiju alkohol vůbec, jenom vodu, čaj, kávu, prostě nealko J.“

Čas běží a věci minulé jsou minulé. Nyní máš svůj projekt Best Rock Čok. Co tedy vlastně obnáší a co od něj tví fanoušci mohou očekávat?

Vilém Čok: „ Tak Best Rock Čok je v pořadí moje druhá „best-offka“. První byla Čokoláda v roce 2000. Po ní následovaly tři řadová alba a teď, po 13.ti letech, jsem si vydal na svém labelu druhou, kterou jsem nazval Best Rock Čok. (BRČ) Jedná se o dvounosič, tedy CD+DVD v jednom obalu. Na cd je 23 tracků, z toho tři rarity od jiných vydavatelů, jedna úplná novinka a dokonce jedna povídka. To mi přišlo jako originální nápad, namluvit jako poslední track katastrofický temný příběh. To nikdo nemá…Na dvd je živý koncert, který jsem nijak neopravoval a je podán v syrovém stavu tak, jak jsme ho zahráli. Opravdu na něm není opravena jediná nota. To mi přijde velmi cenné, protože je naprosto běžné, že kapely živé koncerty dodělávají, leckdy je celé ve studiích přehrajou. Posluchač pak dostává do uší a očí iluzi. Což jsem nechtěl a proto to i v úvodu dvd říkám… Veškeré info o projektu je na mém webu www.vilemcok.com „

Zpátky k podotázce, co obnáší takový projekt?
Vilém Čok: „Já jako vydavatel musím při realizaci obsáhnout úplně všechno. To znamená, když jsem skladatel a otextuju ty věci, tak je musím s kapelou nazkoušet. Musím zaplatit úplně vše přes zkušebnu až po výrobu toho daného nosiče, musím zaplatit lisovně, grafickému studiu za vytvoření bookletu, tiskárně za jeho výrobu, zaplatit OSA (Ochrannému svazu autorství) za každý vylisovaný nosič. A to ještě dříve, než jej vydáte (řádově cca 10,-Kč/1 ks). Pokud např. vydáte 1000 nosičů, musíte 10.000,-Kč zaplatit OSA, která vyplácí autorské odměny, eviduje vaše díla a poskytuje ochranu vašich nahrávek při jejich zneužití. K tomu připočítejte prachy za tisíce najetých kilometrů, stovky hodin strávených telefonováním, stovky hodin u e-mailů a další desítky schůzek s případnými partnery projektu. Na tohle všechno si musíte udělat čas a mít finanční krytí. Jako producent i hráč musíte být celou dobu natáčení ve studiu, korigovat studiové nahrávání. Další moře času mi ukrojilo dvd. Live koncert se sice naráz natočil, ale při jeho spasování jsem musel kecat i do střihů kterých bylo několik tisíc!!! To mi dalo zahulit celkem fest, dělal jsem jenom na tom lajvu průběžně 18 měsíců!!! Při jednom člověku je to obrovská energetická zátěž, která prakticky nekončí. Protože po vydání musíte projekt dostat k lidem. Takže se rozjíždí další kolo schůzek s rádii, musíte chodit dělat interview atd…A to průběžně přes celý rok. Musíte vybrat vhodné songy na klipy a zaplatit jejich obrazové ztvárnění. Je evidentní, že ten kdo hudbu nemiluje tohle prostě neudělá. No…doufám, že jsem to nikomu neznechutil, tak radši zpátky k BRČ. Vždy se snažím o maximální reprezentaci svých projektů. Tím spíš, že BRČ je shrnutí mé hudební dekády. V bookletu jsou kompletní texty, je tam i vložená vstupenka pro fanoušky, kteří mohou přijít na vybraný koncert a tu vstupenku tam uplatnit. Je to sběratelsko/limitovaná edice 500.ti kusů a nebudu na ní dělat reedici. Už teď si ji fanoušci mohou stáhnout z mého webu zcela zadarmo, (pouze cd) ale když mi za to někdo bude chtít zaplatit pár peněz, tak může samozřejmě. Uvádím tam číslo mého bankovního účtu. Tenhle model už dělají kapely několik let. Je založen na zcela dobrovolném rozhodnutí, zda fanoušek podpoří svého interpreta a to jakoukoli částkou. Ale samozřejmě nemusí. Ono totiž, živit se v dnešní době prodejem cédeček už prakticky nejde a já chci, aby lidé věděli, že pro ně něco dělám, že stále jdu dopředu ale také uspokojuju své umělecké ego. BRČ bude samozřejmě podpořen koncerty, které by měla být vedeny v duchu radosti a rockového nabití. Začínáme zhruba v dubnu a končíme v prosinci. Připravuju speciální rekvizity, které zatím nikdo nikdy na rockovém koncertě nepoužil.“

Co se ti povedlo v uplynulém roce a jaká je cesta Viléma Čoka do budoucna?

Vilém Čok: „Nejvíc mě těší, že jsem vydržel ten strašnej zápřah. Při tour PV jsem stihl koncertovat s Bypassem a dodělat a vydat Best Rock Čok.
Taky jsme se s kapelou účastnili natáčení seriálu Sanitka 2, pro který jsme zpracovali klipově song  Když do pekla, tak s kytarou na krku.
Vyhráli jsme s rodinou i jeden nechutný soudní spor a zbavil jsem se jednoho „jakomanažerského“ parazita.
Pro rok 2014 nemám žádné jiné plány než co nejvíce koncertovat s kapelou Bypass, co nejvíce udělat sobě i lidem radost na pódiu.“

No a asi tou devátou, Beethovenovou osudovou otázkou je, i tak trochu vzhledem k tomu, že tvá hudební škála je velice bohatá, jak se ti jeví Vilém Čok tehdejší a Vilém Čok dnešní? Kolikrát člověk slyší názory jiných, že někdo ze sebe na staré roky dělá šaška, tak jak se ty díváš právě na to ono šaškovství, bez kterého by zřejmě show asi nebyla úplná?

Vilém Čok: „Každý ať dělá to, na co se cejtí. Mě život baví tak jak ho žiju. Dělám si z něj legraci, protože té je v tomhle světě málo. Díky ní nemívám depky, díky ní jsem překonal spoustu špatných okamžiků a ordinuju si jí kdykoli to jen jde. Jsem člověk optimisticky založený a nebaví mne být jenom skleslý z toho, že je mi dvaapadesát a že si na jevišti nemohu povyskočit, vzít si šaškovskou čepici. Mým cílem je mít jakoukoli imidž a cokoli si dovolit. Doufám, že se mi to daří. Pamatujte, že nejsmutnější dny našeho života jsou ty, ve kterých jsme se nezasmáli.“

Ty sám osobně, Vildo, chodíš či máš čas si zajít na nějaký ten koncert jiné kapely ať již tuzemské či zahraniční a pokud ano, tak které (tedy tví tzv. „miláčci anebo co tě třeba zajímá)?

Vilém Čok: „Každoročně absolvuju řadu „koukacích“ koncertů. Namátkou: Disturbed, Motley Crue, Muse, Zakk Wilde, Korn… Vždy jsou pro mě inspirací…beru to víc z profesní stránky.  Pořád je co se učit.“

Jak jsi prožil letošního Silvestra A nějaké předsevzetí do Nového roku?

Vilém Čok: „Silvestra jsem prožil klasicky u patnáctiletého rumu, který se jmenuje Malteco. Bylo to príma a od 2. Ledna mám ten svůj ramadán a od toho dne nepiji do konce února alkoholické nápoje. Dělám to už tak 12 let. Ufff….óčeň mnóga let tamú na zád …hahaha“

A poslední dotaz, kdy se na tebe můžeme těšit opět v Ostravě či někde tady poblíž?

Vilém Čok: „No hele, Mathi, já to teď všechno z hlavy nevím, ale napiš tam, že veškeré informace si můžou čtenáři a fanoušci vyhledat na mém webu www.vilemcok.com 

Tam to všecko je!“

Jménem našeho média PRYnCYPall.cz ti  Vildo děkujeme za ochotu, vstřícnost a poskytnutý rozhovor velice, řekl bych věcný a bohatý i pro mnohé hudebníky poučný náhled do nitra nejen života muzikanta, ale i hudebního dění takového, jaké ve skutečnosti je a přejeme Tobě i Tvé rodině v příští době jen to nejlepší, pevné zdraví, zdaru a všeho dobrého.

S pozdravem

Interview s Vilémem Čokem provedl Mathi. Fotografie k použití z vlastnictví a se souhlasem Viléma Čoka k dalšímu našemu případnému využití, dle domluvy.