www.PRYnCYPall.cz

…pokračování z předchozí části

Jaký je Pepo Tvůj postoj k městu Ostrava?

Pepa Streichl: Teď mne sere i když Ostrava za to vlastně nemůže, bo mi chtějí vzít průkazku ZTP. Jde mi o to, že už tak blbě chodím, ale především jsem na srdce (popisuje Pepa svůj zdravotní stav). Drábek, ten debil, tak ten zas vymyslel, že budou dostávat průkazky ZTP jenom ti lidi,

Pepa Streichl

kteří nemají nohu, co nemají ruku a kteří jsou slepí, tak ti budou dostávat průkaz ZTP, ale vnitřní problémy, třeba se srdcem, jako že třeba má člověk jenom jednu věnčitou cévu, že není úplně doplňován krevní oběh a funkce srdce, čili chodím blbě, pomalu, zadýchám se, tak to, kurva, nikomu nevadí (ulevuje si). Na druhé straně, měl jsem zdravotní stav, na který mi před dvěma, třeba léty lékaři sami tento průkaz doporučili, ten mi dali a mám potvrzení, že na mém zdravotním stavu se nic nezměnilo a je zajímavé, že nová zdravotní komise mi to již nechce dát, takže problém je zase jen díky úředním nesmyslům, protože Drábek změnil pravidla.

A mohl bys nám Pepo vyjmenovat nějaké ostravské kapely ze 60.-tých a 70.-tých let, které se zde na ostravsku v tu dobu pohybovaly, pokud by sis na nějaké vzpomněl a nějaké současné, které se ti líbí?

Pepa Streichl: Fery Machlíček, The Smoky Town, to byl v té době tady nejlepší kytarista. Já si ho pamatuji z koncertu The Smoky Town nebo Down anebo tak nějak… Prostě, vím, byl jsem na koncertě, kdy hrály dvě ostravské kapely, tehdejší hala Tatran vyprodaná, bordel jako při tehdejším Olympicu a to byly jen ostravské kapely a tam právě Fery Machlíček tehdy zářil, protože to nikdo tady neuměl zahrát, Závod s ďáblem, se to jmenovalo a potom ještě byla skupina, ten kluk pak odešel do Ameriky, teď jej mám i na facebooku. Jmenoval se Honza Matuszek, umělecké jméno Jan Matouš, ten hrál potom v Bukanýrech, ale předtím to tu na ostravsku z těch kapel byli ještě The Spies (Špióni) a Marshal The Teens – a bomba právě byla, že vždycky na Hlubině na čajích hrála nejlepší kapela, tenkrát ti Špióni a oni, právě Marshal The Teens je převálcovali. Já jsem s nimi dokonce kamarádil- Petr Zedník- basa, Jarda Janka- doprovodná kytara, Petr Červený – sólová kytara, bubeník…to si už nepamatuji to jméno a zpěv, právě ten Honza Matuszek. A oni měli vynikající věc, že měli manažerku Duškovou, ale křestním jménem už si jí nepamatuji, no a ona dělal v Praze, tady měla byt a že to prostě ovládala všechno, jako speciálně úbory, chování, choreografie, na pódiu, kdo co bude dělat, prostě to, co dělá komerční hvězda a ta z nich udělala to, co byli. Prostě dobré, no. To bylo tak rok 1967, 1968.

No, ze současných moc nevím, tak Banda band, ale Já teď moc po koncertech nechodím, tak ani nevím. O nějakých kapelách vím, ale už jsem je dlouho neviděl, tak nemohu říct.

Jaký je Tvůj názor na to, jak se ta politika u nás vyvíjela po té sametové revoluci a jaká je teď v současné době?

Pepa Streichl: No, nadšení kurevsky opadalo. Co víc chceš k tomu říct. Já jsem už v roce 1990 napsal písničku, která je na Samotě, jmenuje se Cyril. Tedy už tehdy jsem byl na lidi nasraný,bo tam je verš: Metoděj zdrhl z domu, kdo nás tu naučí slušnosti. No a symbolika toho právě je, že tenkrát, jak nás Cyril s Metodějem přišli učit řeč, tak Metoděj zdrhl z domu a Cyril sedí na rohu a začal somrovat na guláš, cigára a tak podobně. Kdo nás to prostě naučí, když ti dva už nejsou. Takže už tehdy na jaře 1990 jsem byl nasraný. Už…no nebo ne přímo nasraný, ale zklamaný a pak se to sypalo, jak se pořád jen preferovaly ty pravice a levice, Já jsem vždycky volil menší strany a vždycky to mám tak, že koho zvolím, tak ten se do parlamentu nedostane a vždycky zkrachuje. Bo koho jsem zvolil, tak ta strana byla zrušená. Takže přemýšlím, že bych teď volil TOPku.

Nejvíce mně sere táto arogantní vláda, najednou se začala chovat arogantně a to i přesto, i když lid potřebuje podporu a furt se chová, jako kdyby lidi neexistovali. Víš jak, já jsem důchodce, prostě důchody jsou nízké a mně nejde o to, jestli jsem ideolog, pravičák nebo levičák, mně jde o prachy a to by si měl uvědomit každý, že vždycky jde o prachy. Kdyby si to všichni uvědomili, vysrali se na nějakou ideologii, tak by to tu bylo všechno jinak.

Muzikant a důchod?

Pepa Streichl: No, teď ti mladší muzikanti to mají tak, že kolik si zaplatí sociálky, tolik budou mít důchod, ale my jsme hráli pod těma agenturami, tak jsme daně museli platit jako každý jiný (tedy kromě politiků, nikdo se nás neptal, prostě nám vzali prachy, no a potom, jak se vypočítávaly důchody,

tak nám se vůbec nikdo na to nedíval. A přitom obvykle to chodí tak, že oni ti vypočítají důchod tak, že jsi jako byl na volné noze i když jsi jim vlastně platil daně či respektive ti je platila za tebe ta agentura, co by jako zaměstnavatel, pod kterou jsi vlastně hrál. No a takové ty věci oni prostě nechtěli připočítat k důchodu. Prostě když jsem žádal, jak jsem měl tu mrtvičku o ten invalidní důchod, tak mi přišlo, že: mám nárok na částečný invalidní důchod 60% v hodnotě 0,- Kč. Když se ptám proč? Tak: no vy tam nemáte roky. Přitom jsem byl profík-muzikant, ale daně jsem platil, jako spousta dalších.

No a na závěr Pepo ještě poslední otázka, ty a inspirace, jak a z čeho ještě za ten život v tom náhledu bereš inspiraci?

Pepa Streichl: Tak inspiraci sbírám z okolí, samozřejmě. Ale víceméně spíše vždy z toho, čím se zajímám. Mně někdo zařadil do toho blues, ale v té době to bylo spíše blues typické z těch ostravských hospod. Většina, asi tak 90% mých bluesových písniček vznikla v hospodě a ten zbytek procent tak doma anebo v hospodě, ale doma vypracované. Pak jsem se tedy o to začal zajímat více a dostal jsem do ruky knížky o blues, co obvykle píši američané a oni měli takový zvláštní jazyk, archaický, tak to bych chtěl dostat do těch textů, ale nepoužívat to na stará témata, jako rok 1936, ale ten jazyk, jakou oni používali mluvu, tak použít do těch moderních témat a to mi prozatím moc nejde. Něco ano a něco ne. Tak to bych ještě chtěl tak v průběhu pokusit se zakomponovat.

Líbil se mi videoklip Julie, který je zatažen tak trochu do těch 30.-40. Let, jak vlastně ta skladba vznikla?

Pepa Streichl: Tak ono to vlastně vzniklo tak, i když ten videoklip, je spíše práce té režisérky, ale skladba přímo, že kmoši, manželé, kteří se pak odstěhovali, začali podnikat u nás. Šlo jim do pěkně a doplatili na nezaplacené faktury. Tedy ne že by neplatili oni, ale nezaplacené jim. Takže jim všechno vzali a oni se nasrali, odjeli do ciziny a už se nevrátili a podnikají v Americe. Takže to všechno byklo o tom, že jako v té chvíli, každý na ně co měl, soudy měli, prošli jako podmínku a tak, ale nevinně v tom byli absolutně. No a myšlenka je ta, že měli se rádi jako Romeo a Julie a stačí jen malá chvilička v čase a je z tebe Bonny a Clyde.

Jednou jsem se v České televizi díval na nevyjasněné ´mrti a zrovna to bylo o Vladimíru Vysockém a všem, jak to tenkrát v tom Rusku probíhalo, až jsem u toho normálně polykal naprazdno. Ty jsi ho znal?

Pepa Streichl: Málo, to spíše byla doména Jarka Nohavici. Já jsem se spíše obracel jinde, pro mne spíše All Stewart – kanaďan, Leonard Cohen – kanaďan, američané a třeba i francouzi či poláci, jako třeba Marek Grechuta. Ale rozumíš, mně spíše táhl ten západ a Nohavica byl spíše na ty východní, mollové.

Budeš to chtít nějak autorizovat?

Pepa Streichl: Ale, kašli na to.

Ostrava – Vítkovice, obec v centru fabriky.

„Máš ty to ale Pepo smůlu,“ dodává ještě na závěr Franta “ tady pánové ti to platí a ty zrovna nepiješ.“

Čímž se čas naplnil, udělaly se ještě závěrečné fotografie, se sbírkou donesených dárků k nadcházejícím Pepovým narozeninám, , jenž se dají prohlédnout ->ZDE<-, v tomto fotoreportu, rozloučili jsme se a opouštíme typickou idylu ostravských Vítkovic.

Tímto děkujeme Pepovi, za poskytnutý čas, věcné informace a tento nikterak necenzurovaný rozhovor, přejeme mu pevné zdraví a ještě mnoho hudebních nápadů a snad se třeba někdy sejdeme zase jen tak na pivu v restauraci ŠANTAL.

Tak to je vše a zatím…

Mathi a Chico