www.PRYnCYPall.cz

Pravda je, že po náročném pátku se mi moc nikam nechtělo a vzhledem k tomu, že mně osobně na dnešní den připadly 40.té narozeniny, vzniklo u mne dilema, jak s tímto dnem naložit. Od rána sedím u compu a hrabu se ve včerejších zážitcích ze dvou akcí. Nemá smysl zastírat, že práce je mrtě a tak jeden ani nemá čas, se věnovat tomu, co se zase tento děje. Sem tam se člověk informuje tím, co mu prolétne před očima na zdi facebooku.

„Dneska Marow“ píše Petra Jančíková, kdysi hrála na baskytaru v ostravské kapele Pracovní název, ale teď s nějakým angličanem, Tomb Rider se to jmenuje. Tedy alespoň nahrává. Marow? Kdy a kde?

Marek Hoblík – guitar

Vzápětí mi volá brácha, takový ten věhlasný kytarista na ostravsku, co kdysi hrál s Excelent Suprbend, docela chytlavé kapele v té době, která měla docela slušně našlápnuto a pak byl sem tam několikrát vidět i ve spolupráci s přerovským D.U.B. music, jestli tedy půjdu na Marow. Nevím, říkám mu, je teprve něco po poledni a fakt je, že jsem na vážkách, ale asi jo. Marow , ten ostravský objev roku 2012, jsem totiž chtěl vidět již loni na podzim,na Pidifestu 2012 v Jístebníku, který pořádá pravidelně Bohumil Folta, ale tehdy se nám to nějak zvrtlo s odjezdy a tak nakonec jsme to zabalili těsně před Vladivojnou. Také jsme tehdy měli akci za akcí. Každopádně Marow nelze vynechat, koneckonců rodáci i z Poruby a navíc, také, jak jsem zjistil, seskládání z dalších skvělých kapel tehdejší doby, viz. Kytarista Marek Hoblík, který hrál v opavských Psychonautech a tenkrát, někdy v roce 2006, jsem se s nimi bavil v Tasově, na besedě u Bigbítu. Dobře to tam rozjeli a byla to  jedna z mála kapel, která dokázala lidi dostat svou hudbou do varu i ve 14:00 na začátku festivalového dne. Každopádně od doby V.K.P.K., Milión sedm, Robsonu, když opomineme Buty a tak, opět další slušná pecka na ostravské hudební scéně.

Tedy nakonec jedu a ne, že by zrovna v tuto sobotu v Ostravě nebylo kde jít, viz. Stále prestižní fotbalové utkání mezi odvěkými rývaly na život a na smrt, naším ostravským Baníkem a „zkurvenou“ pražskou Spartou či nějaké další akce ať již metalového či punkového rázu buď v Barráku anebo jinde v klubu. Jo, ještě, abych nezapomněl na folkaře, tak na Slezskoostravském hradě probíhalo dopoledne oblastní soutěžní kolo Porty, na kterém jsem taky byl v loňském roce. Prostě akcí, že nejlepší by bylo si je napsat na lístek, hodit do misky a vylosovat si na kterou jít. Jenomže Marow slibuje opravdu skvělý hudební zážitek a to se prostě nedá odmítnout a tak něco po osmé s Jáchymem připlouváme tramvají do Parníku. „ Zvu tě,“ říká Jáchym, kilo není moc a taky, dnešní den to spíše beru tak nějak jinak, než obvykle. Oslavenecky a chci si opravdu něco užít a nemyslet na práci a ani tuto činnost i když spojit příjemné s užitečným a nevyužít příležitosti, to se vždycky vyplatí.

Klub Parník, který často slibuje skvělé hudební zážitky a který, po pravdě ať již z tohoto novinářského hlediska vyloženě nemusím. Ano, chodím tam nerad. Špatně se mi tak dělají fotky a taky je to tam našlapané i před scénou a i když člověk při této branži musí mít, jak se říká, ostré lokty, vyšlechtěné a zocelené tvrdým děním v právě oněch zmíněných místech hrůzy, tak pocitově to tam přijde stejně blbé, motat se sedícím lidem před očima, když si chtějí vychutnat onen zážitek.

Marow, Klub Parník, Ostrava

Taky člověk ani neví, za ty zkušenosti, zda je vhodné fotit s bleskem či bez blesku, protože někomu to je jedno a v někom to vyloženě vyvolává neurotické záchvaty zralé pro přivolání záchranky. Lidi jsou prostě různí a muzikanty z toho nevyjímaje. Nesnažím se Parník nikterak snižovat pod jiné kluby, ale prostě jen konstatuji ten holý fakt, že z Parníku mi vždy vyjde nejméně fotek, obvykle bez blesku je jich hodně „ rozmatlaných“ tím nočním děním a vždy mi to dá nejvíce práce, aby z toho alespoň něco bylo.

Nicméně Parník, to prostě takový ostravský jazz club a tak tam chodí jiná sorta lidí, zvykla na jiné manýry, ale myslím, že tohle, z čistě mého privátního pohledu, by na poněkud delší úvod stačilo, protože právě na scénu přichází MAROW v čele s baskytaristou Markem Zemanem.

Musím říct, že od mé poslední návštěvy se toho dost změnilo, tedy co se osvícení týče a že PARNÍK již nezáří tak červeně jako dříve. Jde vidět, že prostě lidé se vždy snaží o to, aby něco bylo lepší či alespoň přijatelnější a to si nechci hrát na machra, protože jsou daleko lepší a profesionálnější fotografové a má technika jistě není špičková, ale i zs ní se sem tam dá udělat, jak se říká, za pár peněz, něco daleko slušnějšího.

Představit MAROW? Jediným způsobem tak, jak se prezentují sami na svém bandzone.cz, tedy:

Marek Zeman – baskytara

 Hudební objev Colours of Ostrava 2012. Marow výrazně zpestřují českou hudební scénu od ledna roku 2012, kdy kapela pokřtila své debutové album Tsunami. Ostravský Klub Parník tehdy doslova praskal ve švech a nadšené publikum si poprvé užilo strhující energii a svěží nápady sympatické party skvělých muzikantů. Projekt Marow vznikl v hlavě a srdci baskytaristy Marka Zemana, bývalého člena proslulé skupiny Banana, v níž hrál s výstřední Vladivojnou La Chia. Ta je současně kmotrou alba Tsunami, které přes výborný sound vznikalo doslova na koleni v obýváku. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat, Marow záhy koncertovali na mezinárodním festivalu Colours of Ostrava 2012, pro který kapelu objevila sama ředitelka festivalu Zlata Holušová. Projekt Marow znamená opravdovost, kreativitu a talentované hudební osobnosti. Kdekoli zní hudba Marow, tam se probudí rytmus v těle.

Jsem rád a šťasten za to, že když se někdo snaží někoho zpopularizovat či zviditelnit, tak jej opřede co nejznamějšími jmény, zcela zapomínajíce na lidi kolem, kteří mají stejný význam, byť hráli v také dobrých kapelách a daleko kvalitnějších, po hudební strance, než je kolikrát prezentována v médiích a vůbec komerčně a ostatních věcech či souvislostech, tedy takřka vědí kulové a hodnotit něco, co nejen podle mne, prostě nemá chybu, je někdy opravdu těžké. Navíc, kdy za ty roky, co se motám od malého dítěte mezi muzikanty a tím hudebním děním mohu říct, že se se opravdu sešla skupina muzikantů velkých kvalit a jako celek to opravdu pěkně zapadlo do oné pověstné mozaiky, prostě nikterak zkritizovat nejde. Už jen proto, že vím, kdo by všechno mi utrhl hlavu a tak to vezmu dle svého vnímání. Nejde totiž ani tak o to, že pro spoustu muzikantů, či lidí z jiných branží se může jednat o slušný hudební zážitek. Pro mne ovšem neskutečný. Proč?

Marcela Kučová – saxophone

Miluji saxofon, ač hrát na něj neumím, ale znám jej od strýce a skrze otce znám spoustu kvalitních hráčů na tento nástroj, i když se jednalo třeba o barové muzikanty typu Jiřího Bertoka, který hraje v taneční kapele PROXIMA, ale prostě mám tu muziku v krvi jinak. A saxofon mne dostává vždycky, protože i když jsem se snažil komponovat, byť přes klávesy hudbu, tak vždy brassy a saxofony, to mne bavilo. Nevím proč, ale šlo to z těla. Také jsem hodně ujížděl na Stingovi a toto vnímání hudby jistý čas mělo na mne také velmi silný vliv v době, kdy jsem se snažil vymámit z toho období, kdy se člověk učí od jiných a hledá sám sebe a nějaký svůj specifický styl a nebudu zde jmenovat ty, které pro mne, i když jsem přešel z kytary k baskytaře a hledal si zase nějaké své učitele, protože by si zase moc mysleli o sobě. Nicméně již ono složení kapely je vizážně podobné tomu, které jsem viděl v listopadu v ČEZ ARÉNĚ, prostě budí to na mne stejný dojem a k dokonalé shodě snad schází už jen někdo na housle a vokalistky, jenže tady si kapela vystačí sama o sobě. Hra na saxofóny Marcely Kučové u mne nemá chybu, stejně jako obdivuji ty, kteří ovládají slapovou techniku na baskytaru, řekněme i dokonale, ale vím, že za vším je spousta a spousta cvičení, stejně jako to stejné ví, každý „dobrý“ hudebník.

Polemizovat a okřávat něco kolem všeho se dá ledacos a komentovat cokoli. O tom, že klub Parník opět, jak se říká „duněl v základech“ a že táto pětice dokáže vytvořit skvělou atmosféru nelze nikterak pochybovat.

závěrečná autogramiáda Marow, Pavel Kučera(ex Robson) a Bohumil Folta – pořadatel Pidifestu v Jístebníku po koncertě.

Ne, nepatřím sice mezi věhlasné členy andělské akademie, kteří tomu samozřejmě ze svého profesionálního hlediska rozumí daleko lépe, abych hodnotil, zda-li toto, řekněme, náhodně sešlé sdružení, jak to nakonec i samotný Marek Zeman v krátkém live spotu potvrdil,  poskládané ze zkušených vyhraných muzikantů, předvádějících kvalitní muziku má na nějakou prestižní cenu či ne, ale jsem rád za to, že Ostrava má opět něco, co ostatním může, jak se lidově říká“ natrhnout onen pověstný zadek“  i bez komerce, protože jak se říká, kvalita nepotřebuje žádnou reklamu, kvalitu si lidi najdou sami. I když se jedná o teprve krátkou, cca jedno až dvouroční záležitost. A tím bych i vlastně celou tuto reportáž z koncertu Marow, kterých se ujal i Bohumil Folta, se kterým se znám právě z onoho Pidifestu, jehož další ročník bude nezvykle již příští měsíc, tedy cca 17. Května, o čemž jsme spolu hovořili během produkce Marow.

Polemizovat a okkecávat zbytečně něco kolem všeho se dá ledacos a komentovat cokoli. O tom, že Parník opět, jak se říká „duněl v základech“ a že táto pětice dokáže vytvořit skvělou atmosféru nelze nikterak pochybovat. Ne, nepatřím sice mezi věhlasné členy andělské akademie, abych hodnotil, zda-li toto, řekněme náhodně sešlé sdružení, jak to nakonec i samotný Marek Zeman v krátkém live spotu potvrdil,  poskládané ze zkušených vyhraných muzikantů, předvádějících kvalitní muziku má na nějakou prestižní cenu či ne, ale jsem rád za to, že Ostrava má opět něco, co ostatním může, jak se lidově říká“ natrhnout onen pověstný zadek“  i bez komerce, protože jak se říká, kvalita nepotřebuje žádnou reklamu, kvalitu si lidi najdou sami. I když se jedná o teprve krátkou, cca jedno až dvouroční záležitost. A tím bych i vlastně celou tuto reportáž z koncertu Marow, kterých se ujal i Bohumil Folta, se kterým se znám právě z onoho Pidifestu, jehož další ročník bude nezvykle již příští měsíc, tedy cca 17. Května, o čemž jsme spolu hovořili během produkce Marow.

Poté co jsme si s Markem, který nám pro náš ostravský server ochotně poskytl pár interních informací, ještě za zvukové kulisy probíhajícího inkriminovaného zápasu na ostravských Bazalech, kdy obrazně řečeno má pokrývka hlavy zůstala ležet někde na podlaze Klubu Parník,

se jdu věnovat ještě dál svým narozeninovým dožínkám s tím, že samozřejmě kapele přejeme mnoho úspěchu a hlavně to, aby se z nich nestalo dalším působením to, co se často stává z jiných kapel, pod tzv. produkčním mlýnem a že vy, milý čtenáři si ještě, myslím skvělou atmosféru a zážitek z tohoto koncertu můžete doplnit na pár fotkách v přiloženém fotoreportu –> ZDE<–.

Tak zatím a zase někdy někde na něčem. Já jdu ještě slavit. Ono stejně dobří muzikanti si často ve skutečnosti, i když se to nezdá, na moc dlouhé debaty příliš nepotrpí, ale to už je asi ten úděl, že pod tváři je zcela pravý opak vesměs, tedy jen tak čistě  z pohledu z a do duše umělce či hudebníka.

Martin